Protože reálné události jsou nyní rychlejší, než tempo, jakým stíhám psát, budu muset udělat mé příspěvky stručnější.

Cesta do Cebu

13. února jsme vyrazili na Filipíny. Letěli jsme do Cebu, kde jsme se potkali se Šárkou a s Petrem, se kterými jsme synchronizovali naši dovolenou a jejich cestování po Asii. Na pokoji jsme si dali ruma s Colou, dobré čipsy a vyrazili jsme do „Robinsona“ na večeři. Druhý den jsme vstávali asi v 5, protože jsme museli chytit loď. Naštěstí jsme měli online rezervaci včetně placení, a tak jsme se jen probojovali obrovskými frontami, které zde byly. Loď nebyla úplně plná, ale když jsem viděl to množství lidí, bez palubenky bych panikařil.

Cesta lodí na Cebu trvala asi 2 hodiny a ujeli jsme asi 80 km. Po příletu byl do Cebu na Filipínách tajfun, takže i vlny na moři nám neudělali moc dobře. Po příjezdu jsme si pronajali auto a jeli jsme k našemu hotelu Aladin. Šárka s Petrem bydleli stylem low cost, najdi co můžeš.

Pláže a koupání

Protože den byl ještě mladý, rozhodli jsme se prozkoumat pláže jižně od hotelu, a zjistili jsme, že Boromeo resort, který je kousek od nás, je zavřený, ale na pláž se dá dostat od vedle. Nikdo nás nevyháněl, a tak jsme zde strávili krásné odpoledne. Boromeo byla asi jedna z nejhezčích pláží, které jsme na Filipínách okusili. Druhý den jsme se vypravili na malý ostrůvek severně od Camotes. Nechali jsme se převézt a dohodli jsme si i čas návratu. Na ostrůvku byla další z nádherných pláží a mohli jsme si tak vychutnat neskutečně nádhernou modř, čisté moře, čistý vzduch a klid bez turistů.

Cesty po ostrově

Na víkend jsme si půjčili motorky. My jsme měli větší, poloautomatickou Hondu a Šárka s Petrem si půjčili skútr. Ještě než jsem stihl dát Petrovi školení, byl rychlejší a málem se vyboural s jinou motorkou. Tak příště musím více krotit. Hned ten den jsme se byli podívat v San Franciscu a v Poro, „hlavních“ městech na obou ostrovech, spojených silnicí.

Odpoledne jsme pak navštívili jezero Danao, kde jsme se projeli na šlapadlech a koukli na rozhlednu.

V neděli jsme se jeli podívat na Paraiso Cave a na Bakhaw Beach. Den následující jsme jeli až úplně na východ, do Bukilat cave a cestou zpátky jsme to vzali přes hory ve středu ostrova, které jsme na motorce málem nevyjeli. Místní na nás koukali ještě jako na větší šílence, když jsme se ocitli na jejich silnici v horách, kam nikdo ani nepáchne – holt dobrodruzi.

Kde se koupat

Jak Š&P střídali ubytování, jezdili jsme s nimi, abychom si prohlédli, kde je to nejlepší a získali inspiraci pro příště. Navštívili jsme také Mangodlong beach, která je ale spíše pro turisty. Ono na těch plážích máte na výběr asi tak ze dvou možností: buď tam budou turisté, co vám budou krást lehátka, ale zato tam bude písek, sprcha a restaurace, nebo tam budou místní vlezlí děti, kteří se budou shlukovat do velkých skupinek, koukat na vás a prosit o peníze. Další možností je mít štěstí, že někde budete úplně sami. Za nás byla asi nejlepší Borromeo beach a samozřejmě ostrov Tulang.

Naše dovolená se pomalu chýlila ke konci. Poslední den jsme ještě strávili v Cebu prohlídkou pevností a města, ale možná, že koupání na Camotes bylo lepší. Moře zde bylo fakt nádherné a průzračně čisté. Ceny relativně nízké, záleží jak za co. Doporučuji si pečlivě spočítat peníze, protože na Camotes je problém vybírat z bankomatu, nejlepší je vyměnit někde ve Western Union v Cebu. Datové spojení na Camotes je tragédie. I mobilní operátoři zřejmě sdílí jeden spoj, takže datování přes HSDPA bylo neštěstí.

Fotky

Fotky Taipei

Zde ještě zbytek fotek mezi Filipínami a odjezdem Kristý domů:

Kristý přijíždí

V únoru mě na Taiwanu navštívila moje přítelkyně Kristýna. Setkání předcházelo mnoho týdnu nervozity a napjatého očekávání, které se nakonec proměnily v radost ze společného shledání a výletů, které jsme si i přes únorovou nepřízeň počasí velmi užili. Když mluvím o nepřízni počasí, myslím tím, že celý únor byla zima a pršelo. Ne pořád, ale dost na to, abychom byli neustále promrzlí a alespoň něco jsme měli morkého.

Začátkem února jsme strávili pár dnů v Taipei, mezi navštívenými lokalitami bych vypíchnul všechny možné night markety, restaurace, prezidenský palác a National palace museum.

Začátkem týdne jsme vyrazili na plánovanou cestu kolem Taiwanu. Na skútru. Byla zima a pršelo. Protože jsme ale tuto cestu měli v plánu opravdu dlouho, počasí nám nenahnalo strach a vyrazili jsme. První den jsme jeli přes Keelung a první zastávku jsme chtěli udělat v Jiufenu, ale velké množství turistů a také velmi otravní místní, chtějící vydělat maximum peněz i na parkování, které zde na Taiwanu bývá velmi laciné, nás odradilo, a tak jsme se rozhodli pokračovat bez nervů. Přes Airbnb jsme si našli ubytování v Yilanu a během odpoledne jsme tam dojeli. Myslím, že toto byla jedna z nejnáročnějších cest, které jsem na Taiwanu podnikl. Asi bych díky této zkušenosti varoval náhodné motorkáře před dlouhými výlety za nepříznivých podmínek. Nemožnost využít dálnice je velmi unavující a zdlouhavá cesta i 100 kilometrů je velmi vyčerpávající. 125 kilometrů dlouhou trasu z Taipei do Yilanu jsme jeli 3,5 hodiny čistého času, se zastávkami ještě déle – zkrátka dorazili jsme až ve tři čtvrtě na pět, a to jsme z Taipei vyjížděli před jedenáctou.

Každopádně ještě plni energie jsme se vyptali příjemného domácího na cestu a ten nám poradil nejdříve Dongmen Night Market, kde jsme si ulovili něco k jídlu a dále jsme jeli kousek vlakem na Jiaoxi Station, kde jsme smočili nohy v Tangwei Springs Park. Po návratu zpět jsme padli do postele a usnuli jsme.

Druhý den, jsme vyrazili na dalších 120 kilometrů naší etapy. Tato část cesty byla obvzláště obtížná, protože se jede náročnou, strmou silnicí mezi oceánem a horami, která se vine do hor a zase dolů. Nalevo byl útes ze kterého bychom padali stovky metrů a napravo skály, které téměř denně vrhají uvolněné balvany na silnici a občas někoho trefí.. Cestou jsme potkali mnoho kolon, na které se náš skútr velice hodil, protože jsme je mohli předjet, viděli jsme 3 spadlé kameny, silnici využívají těžké náklaďáky, které jedou o 106, takže když jsme na začátku čekali na zelenou a viděli jsme obrovské železné, těžké kolosy jak kolem nás jedou s doslova hořícími brzdami, modlili jsme se, za pečlivě provedenou předjízdní prohlídku a aby to naše brzdy zvládly.

Po náročné cestě horami nás přivítal Národní park Taroko. Protože jsme na místo dorazili asi ve 2, rozhodli jsme se poradit se s paní v informačním centru, co by se dalo za zbytek dne ujít a byl nám doporučen Shakadang Trail, na který jsme stejně chtěli jít. Zde mi dovolte malou odbočku: informační centra na Taiwanu fungují na jedničku. Využil jsem jejich služby asi 3 a vždy se velmi snažily, byť lámanou angličtinou, pomoci. Dostal jsem mapu oblasti a radu, kterou jsem potřeboval.

Na cestu se nám udělalo hezky a tak jsme  měli dobrou náladu. Trail byl nádherný, šli jsme údolím podle malebné řeky s úžasnými kameny, tvořícími s vodou nádherné tvary a malůvky. Po půlhodině chůze jsme setřásli téměř všechny běžné turisty a po zbytek naší procházky až na konec trailu jsme šli sami. Po vrácení ke skútru jsme vyrazili k dalšímu ubytování v Hualienu. Pán opět moc příjemný, ukázal nám co a jak, přidělil nám samostatný pokoj a poradil nám, kam vyrazit. Dle jeho instrukcí jsme našli Dongdamen Night Market, nakoupili jsme nějaké zobání a pivko na večer a vyrazili spát.

Zemětřesení

Již v neděli předchozího týdne, vlastně dva dny po příletu Kristý, se nám stalo první překvapení. Zrovna jsem byl v koupeně, když jsem náhle dostal zvláštní pocit, podobný opilosti a celý jsem se rozkymácel. Když jsem svůj mozek přesvědčil, že to nejsem já, kdo se klepe, nýbrž celá budova, už se z pokoje ozývalo zděšené „míláčku?!“ a já jsem za skřípotu skel, které tvoří stěnu koupelny pochopil, že jsme zažili naše první velké zemětřesení. Do té doby byly jen menší a já jsem je nikdy necítil.

Zpět v Hualienu: Chvíli po půlnoci Kristý už spala, já jsem ještě něco četl na telefonu, se najednou ozvalo hrozivé dunění a celá místnost se rozetřásla. Jak v Taipei zemětřesení bylo takové ladné a plynulé, tady to bylo velmi „ostré“ a hodně velké. U nás v pokoji spadla flaška na zem, postel se nám odsunula od stěny, třesem jsem probudil Kristýnu a během pár sekund jsme vyrazili dolů – spali jsme v druhém – nejvyšším patře. Cestou jsem si stihl všimnout, jaká spoušť je po domě. Shozená televize, převrácené botníky, spadlé věci ze skříněk na zem. Před domem jsme čekali asi hodinu s ostatními. Zajímavě na události reagovali místní, někteří sedli do auta a odjeli, jiní šli hned spát, někteří jezdili na motorkách jako šílenci, i když bylo v ulicích hodně lidí. Postupně jsme se z místních sociálních sítí dozvěděli o spadlé budově. tou dobou jsme již také samozřejmě informovali rodiny, než se k nim informace dostane jinak.
Celou noc jsme strávili na pohovce v přízemí, smysly naladěny na nejvyšší pohotovost. Bohužel po zemětřesení následovalo ještě množství větších i menších otřesů, z nichž některé aktivovaly i naše telefony (mimořádné varování), jiné jsme jen cítili.

Druhý den jsme se vyrazili podívat po městě. Ještě jsme všichni cítili další otřesy – zhruba každých 20 minut. Ve městě byla hotová spoušť, popraskané silnice, zavřený most, strom spadlý na auto, spadlý jeřáb na rozestavěné budově, nemluvě o spadlém hotelu, který jste jistě viděli ve zprávách.

S ohledem na tyto skutečnosti a také vzhledem k tomu, že Taroko bylo celé uzavřeno, jsme se rozhodli jet zpátky do Taipei, a to vlakem, protože po bezesné noci jsme byli totálně vyčerpaní. Cesta vlakem měla ty výhody, že byla rychlá, relativně bezpečná (oproti silnici) a za 600 dolarů jsme si mohli nechat poslat i skútr.

Zde odkazuji na 2 videa: první jsem natočil sám, krátce po zemětřesení. Když si to dáte nahlas, tak v prvních dvou sekundách můžete slyšet konec jednoho z dalších otřesů, který následoval po tom hlavním. Ve čtvrté sekundě mi pak zavrní mobil – to bylo prezidentské varování, které přišlo všem lidem v oblasti. Obraz se třese ne kvůli zemětřesení, ale hlavně protože jsem byl ještě v šoku. Právě ten třes poskytuje i mě samotnému zpětně takový důkaz, že to až zas tak v pohodě nebylo – nahrávka byla pořízena asi 5 minut po hlavním zemětřesní.
Druhé video je kompilace záběrů z různých bezpečnostních kamer, zachytávajících danou situaci. Na některých záběrech je krásně vidět, jak zemětřesení probíhalo – nejdříve krátké otřesy a pak pohyb podobný velmi ostré spirále či elipse.

Zpět v Taipei

Z našeho předčasně ukončeného výletu jsme se vrátili do Taipei, druhý den jsme vyzvedli moto a začali jsme vymýšlet náhradní program. Naštěstí v Taipei toho bylo hodně k vidění, takže jsme navštívili například Wulai, kde se nachází cenově rozumné privátní hot springy. Platí se od 200 dolarů za osobu na hodinu. Další den jsme opět změnili bydlení přes Airbnb, protože to, co jsme si našli bylo hlučné a poměrně nevyhovující z hlediska vybavení. Nový podnájem byl asi nejlepší, který jsme do té doby zažili. Měli jsme samozřejmě samostatný pokoj a naši hostitelé byli příjemný a ochotný pár, dokonce nám dali k dispozici svoji pračku a sušičku.

Odpoledne jsme se šli projít do taipeiské ZOO. Tu vám rozhodně doporučujeme navštívit, z pro nás exotických zvířat zde můžete vidět například klokana a samozřejmě pandy, jak „klasické“, tak i červené, které se nám líbily asi ještě o trochu víc. V sobotu jsme navštívili Hot Springy v Beitou, kam jezdíme během semestru skoro každý týden. V neděli jsme se jeli podívat na Yao Yue Teahouse v Maokongu. V pondělí jsme pak udělali výlet do geoparku v Yehliu a večer jsme si dali s ostatními pivo na rozloučenou v baru 45.

V úterý 13. nás pak čekala cesta na Filipíny, kde jsme strávili dalších 10 dní. o tom ale až příště.

16. ledna jsme s Karin a Davidem vyrazili vlakem na dvoudenní návštěvu do Tainanu, města na jihozápadě Taiwanu.

Cesta vlakem do 300 km vzdáleného města trvala asi 4 hodiny a tak jsme dorazili až krátce po poledni.

V Tainanu jsme si půjčili místní kola Obike a odhodili jsme naše věci v hotelu ECFA. Poté jsme na kole vyrazili podle řeky, dali jsme si oběd a zajeli jsme se podívat do parku na Eternal Golden Castle.

Mezitím už nastal check in time, a tak jsme zkontrolovali pokoj a ještě se při západu slunce šli podívat na blízký chrám Chinkan Tower.

Následovala japonská večeře a pak zasloužený spánek. Toho dne jsme nachodili 8 km a dalších 20 na kole.

Ve středu jsme začli náš den dobrou kávou v Izzy cafe. Pak jsme se šli podívat do Former Tait & Co. Merchant House (Anping Tree House), kde prorůstal zdmi zvláštní strom banyán, jež se živí vlhostí ze vzduchu, a proto má zvlášně tvarované kořeny. Pak následovala prohlídka Anping Old Fort a také Old Street, kde jsme se naobědvali. Po jídle jsme se jeli podívat mezi rýžová pole a protáhli jsme si trasu o dalších 20 km.

Navečer jsme pak vyrazili vlakem zpět do Taipei.

Fotky

O víkendu 23. a 24. prosince jsme měli díky sváteční naladě trochu více času na zábavu. Díky příznivému počasí jsem během tohoto víkendu stihl absolvovat dva výlety:

Cihu a Shih-men Reservoir

První výlet, v sobotu, byl do Cihu a k přilehlé přehradě Shih-men:

Na mapě jsou označeny 3 body: restaurace Bai Ji, kde jsem obědval a byl jsem mile překvapen smaženou rýží s masem a zeleninou. Směs měla takovou „naší“ známou chuť a za 60$ jsem si nemohl vybrat lépe. Druhý bod je park se sochami Čankajška. V tomto parku je uschováno více než 150 soch, kam byly odeslány, aby byly uchráněny před zničením. Jakkoliv jsou sochy jistě zajímavé, mě spíš uchvátila místní příroda, čistý vzduch a atmosféra místa. Opodál je klidné jezírko za nímž je střežený baráček, kam se můžete jít podívat na Čankajškovi ostatky, ale není moc o co stát a pokud můžete, vyhněte se střídání stráží, protože to je velmi zdlouhavý, otravný a trapný proces plný mávaní puškami bez zjevného účelu, zřejmě jenom kvůli demonstraci okázalosti.

Třetí bod je nádrž Shimen, poměrně velká přehrada s výhledem, který stojí za to. Celý den jsem si hlavně užíval nádherného, na Evropské poměry ranně letního počasí a krásných, klikatých silnic, na kterých motorka skvěle držela a při jízdě do zatáček jsem chvílemi i zapomínal, že řídím pouze skútr.

Tento výlet jsem samozřejmě zdokumentoval, ale oproti předchozím případům zde dávám i video se záznamem jízdy do Cihu, takže se můžete alespoň rychle mrknout, jak se mi jezdí v Asii.

Poznámka k fotkám: Na začátku galerie jsou ještě fotky z Jinmianshan Trail a dále z Da’an parku.

Vánoce

Štedrý den jsme se rozhodli oslavit stylově, a to v moři. Vyrazili jsme tedy na již známou pláž Baishawan a večer jsme vyrazili do německé restaurace Der Löwe kde jsme si dali vynikající Vídeňský řízek s bramborovým salátem a jedno pivo. I přes to, že jsem letos poprvé neměl žádný stromeček, natož dárky, tak jsem si celý víkend výborně užil a měli jsme tu pohodu a spoustu legrace, a o to nakonec jde, ne?

Jak se semestr chýlí ke konci, zbývá méně času na výlety a focení a více se musím věnovat škole a práci v laboratoři. I přes to jsme ale nějaké akce podnikli, takže zde uvádím zápis.

Druhá návštěva v Guangzhou

U paláce Longshan v parku Bangka jsem už jednou byl krátce po příletu na našem prvním Night Marketu. Tentokrát jsme se podívali na fontánu, která běžela v celou hodinu. Následně jsme proběhli chrám a cestou k MRT jsme se podívali na Bopiliao Historical Block.

Následující den jsme se vyrazili podívat na nějaké chrámy jižně od koleje, nalezené stylem zabodni prst do mapy. Byli jsme příjemně překvapeni, protože paláce byly téměř liduprázdné a byly tak ideální k focení s atmosférou ideální k uvolnění se od jindy všudypřítomných lidí.

Výlet do hor

Zhruba v polovině prosince jsme se na skútru vydali podívat k moři. Už jsem tuto cestu jednou absolvoval a jsou dvě možnosti cesty, po pobřeží a přes národní park Yangmingshan. Ačkoliv je ve městě 16-20 stupňů, v horách, 800 metrů nad mořem je klidně i o 10-15 stupňů méně, a tak byť jsme na sobě měli navlečeno vše, co se dalo, na motorce byla přeci jen trochu zima. Ale za ten dobrodružný pocit to stálo. Nahoře sice byla mlha a poprchávalo, ale nakonec bych řekl, že si to takhle budu víc pamatovat.

Národní palácové muzeum

Toto muzeum je jednou z „must see“ památek na Taiwanu. Ve svých útrobách ukrývá přes půl milionů artefaktů a historických pokladů z Číny. Kolekce obsahuje malby, písemné záznamy, sošky, keramické vázy, mapy, čajové konvičky, zbraně, ozdoby i nábytek… Muzeum má 3 patra a je na několik hodin procházení.

Tamsui

Tamsui je historické město severozápadně od Taipeie, v místě, kde se vlévá řeka Tamsui do moře. Je na samém konci červené linky MRT.

Za zmínku stojí chrám Yinshan, Longshan, dále místní univerzita Alethia, bývalá budova britského konzulátu, pevnost San Domingo a kostel, vše situováno ve vzájemné blízkosti.

Chrám Yinshan je z roku 1882 a pouze s jedním dalším chrámem na Taiwanu uctívá Dinguang Buddha. Nevím, jestli jsem to už někdy psal, ale Taiwanci mají ke svým památkám poměrně zvláštní vztah. Klidně vyvrtají do mramoru 3 díry, aby tam mohli pověsit bezpečnostní kameru, když je potřeba něco postavit, prostě to k stávajícímu stavu nalepí, i když se jedná o ty nejstarší a pravděpodobně nejcennější objekty. Není to záležitost pouze jednocho chrámu, je to skoro u každé nemovitosti a až zde si uvědomuji, že památkaření má asi nějaký smysl, protože tohle je absolutní anarchie.

Kampus univerzity Alethie mě překvapil svou rozlehlostí. Je to první západní univerzita na Taiwanu, její nejstarší budovou je Oxford Colledge, zachycená na fotkách v galerii.

Poslední dvě fotky jsou z projížďky kolem univerzity, cesta vede skrz místní hřbitov. Ty jsou zde opravdu obrovské a vypadají trochu jako takové zahrádky (zahrádkářské kolonie) kolem silnice.

Yilan City

O víkendu 18.11 jsme vyrazili s AIA na výlet do Yilanu, města na východě Taiwanu, které je velmi rozlehlé díky všudypřítomným rýžovým polím. Přesto je zde co vidět a zkusit.

První zastávku jsme měli u vodopádu Wufengqi. Po jeho zhlédnutí jsme zamířili vzhůru do kopce na krátkou prohlídku zdejší přírody. Po kilometru cesty nás překvapili opice, skákající na stromech přes cestu. Bylo jich asi 10 a některé jsme viděli i z pár metrů. Zoo naživo.

Po vodopádu jsme zamířili na oběd. I při nedělním obědě jsme zaujali místo kolem kulatého stolu v asi osmi lidech a bylo námpostupně servírováno jídlo, které jsme si brali, množství i druh podle chuti. Je to oblíbený místní systém, kdy se sejde skupinka a objedná si více jídel a každý si dá od každého trochu.

Po obědě nás čekalo muzeum tradičních umění. Na první pohled by člověk řekl, že se jedná spíš o placené obchodní městečko, ale nakonec jsme našli i pár zajímavých galerií, budov a produktů, které místní připravovali zřejmě podle tradičních receptur. člověk ale bez znalosti kultury nemá šanci poznat, co je á la trdelník a co je skutečně tradiční. Večer jsme přejeli na místo našeho přespání a byli jsme odveleni ke grilování. I dojmy z grilování dokáží být rozporuplné, protože vše bylo možná až trochu přeorganizováno. Grily už hořely, když jsme dorazili, jídlo bylo připraveno a nemuseli jsme ani hnout prstem. Tak jsem alespoň rebelantsky utekl do 2km vzdáleného obchodu, abych si koupil levnější pivo.

Druhý den mě i moje zvířátko za krkem po párty zorganizované u nás na pokoji velmi překvapilo, že po mě chce někdo vstávat v půl osmé. Jak už to tak bývá, do odkopaných bot od dveří mi celou noc pršelo (pršelo vytrvale a bez ustání celý víkend), takže s vidinou neděle v žabkách jsem neměl úsměvů na rozdávání.

První zastávka byla u jezera Meihua, kde jsme si směli půjčit elektrická kola, abychom jezero objeli. My jsme ho za 2 hodiny obešli a ještě zbyl čas na kafe. Poté jsme zamířili na Farmu, kde pěstují pór zahradní (Green onion farm). Z těsta jsme si uváleli koláčky a do něj jsme pórek zabalili. Po usmažení jsme svačinku zhtli a vydali jsme se do KaVaLan destilery, kde se dělá whiskey. Bohužel jak jsme na některé věci měli přehršel času, tak zde nám díky bloudění zbylo asi jen 40 minut, a tak jsme proces vznikání destilátu vzali jen z rychlíku a expresní školení mi poskytla Karin s Davidem, profesionální znalci procesu a zřejmě milovníci jeho výstupu. Mezi nejzajímavější místa patřil sklad whisky, s dostatečnou zásobou na několik životů dopředu a paradoxně příjezdová ulice, kde byla část fabriky prosklená a mohli jsme si natočit vypalování sudů.

Navečer jsme si nechali sežrat nohy od kůžižeroucích rybek ve wellness, spojených s horkými prameny a poté jsme již za tmy zamířili zpět do Taipei

Beitou

V této čtvrti na severovýchodě Taipei se nachází skvělé horké prameny, na které můžete jako student za $20. V areálu jsou 4 bazény s různě teplou vodou, od příjemné koupele až po kůžispalující 46-47° Celsia horká lázeň, kde místní gurmáni sedí přímo pod přívodní trubkou, která má podle informací kolem 90°.  Do pramenů se musí jít v gumových plavkách bez kapes, což nám Evpropanům u vstupu vždycky kontrolují, takže se minimálně my kluci převlékáme až na místě. Je možné si přinést vlastní nápoje a pít je přímo u / v bazénu. Pravidla jsme se naučili za chodu, některá jsou jasná, na jiná vás upozorní nesouhlasné pohledy domorodců a v nejhorším případě píšťalka plavčíka. Pobyt není časově omezen, ale každé dvě hodiny se bazény vypouští a čistí a setrvávat déle asi stejně nemá smysl, protože po dvou hodinách je člověk stejně celý rozmočený.

Horké prameny si berou vodu z termálního jezera, které je pár set metrů směrem do kopce a vede kolem něj lávka, takže se lze podívat. V okolí je kromě toho ještě zajímavá knihovna, zbudovaná před pár lety v „zeleném“ stylu – dům používá vodu ze střech na splachování, je ze dřeva atd. Cestou zpět se pak můžete zastavit na kopci Jiantan, ze kterého je hezký výhled na obě strany města. Nachází se v blízkosti slavného night marketu Shilin, takže po výšlapu se ještě dá zastavit na něco k snědku / na čumendu.

Jak už název a obsah některých předchozích vyprávění napovídá, již od mého příjezdu jsem toužil po koupi místního nejoblíbenějšího dopravního prostředku.
Už v ČR jsem se zaregistroval do Facebookové skupiny Taipei: Buy, sell, trade. Zde se dennodenně objevují zajímavé nabídky na různou všehochuť, od žehliček, přes nábytek, až po notebooky a skútry. Za měsíc pročítání nabídek jsem zjistil, že rozumně ojetý skútr se dá na Taiwanu pořídit za deset až dvacet tisíc dolarů. S cenou bude výrazně hýbat stáří a stav skútru.

Na konci srpna jsem narazil na Kanaďanku Magdu, dlouhodobě žijící na Taiwanu, která si kvůli svému pohodlí koupila nový skútr a díky tomu prodává starší Kymco 125cc z roku 2003. Při koupi měl najeto cca 26000 km a cena byla stanovena na 18000$, což mi za zachovalý skútr bez známek většího poškození přišlo jako rozumné. Dohodli jsme si schůzku, abych se na skútr podíval, dojednali jsme případné detaily a tak dále.

Během schůzky jsem si potvrdil, že hodlám uzavřít poměrně fér obchod. Magda mě seznámila se stručnou historií skútru: koupila ho před pěti lety z nějakého obchodu, kde byl prodávaný jako „refurbished“, to znamená poskládaný z různých náhradních dílů, opravený a tak dále, ale ne nový. Protože na něm ze začátku jezdila jako ďábel (na plno), bylo nutné nechat před nedávnem znovu „udělat“ motor. Se skútrem prý nyní nejsou problémy, pokud bude pravidelně v provozu, neměl by dělat neplechu. Součástí dohody bylo, že Magda stroj před prodejem dala do servisu, kde na ně na její účet byly opraveny aktuální závady: vyměněn spínač klaksonu, který zůstával v poloze „sepnuto“, byl opraven klíč k zapalování, který se rozpadal a bylo vyměněno opotřebené přední kolo. Magda nás dále osobně seznámila se svým servisákem, který vládne angličtinou (ulehčilo mi to spoustu práce s hledáním), s tím, že se za něj zaručila, že je spolehlivý a ochotný. Prý by pro mě i dojel, kdyby mě někde skútr nechal ve štychu, pročež jsme si na sebe dali kontakt na místním instant messengeru, zvaném Line.

Dále jsme se dohodli, že kdyby se mi na skútru něco vysypalo v prvních dvou týdnech a nebylo to zrovna tím, že se někde vysekám, nechá to na sebe spravit. Skútr mi předávala se zaplaceným pojištěním, což je další bod navíc. Když jsem navíc ještě vyjednal slevu 2000, nebylo vskutku žádného důvodu, proč říct ne.

Převod

Skútr je potřeba převést na místním oddělení Motor Vehicles Office. Magda naštěstí mluví Čínsky, takže až to budu dělat já před odjezdem v angličtině, bude sranda. Na dopravním inspektorátu nejdříve skútr projde kontrolou. Postarší pán v garáži s baterkou skútr obhlédnul a nechal nás odstranit prehistorickou reklamu prodávajícího obchodu pod SPZ, která zakrývala odrazku o které jsem neměl tušení, že tam je. Po pěti minutách nás poslal se skútrem na parkoviště, kde jsme ho nechali a šli jsme dovnitř. Zde jsme se dozvěděli, že je nejdříve potřeba převést pojištění. OK, naštěstí pojišťovací agentura je hned o pár domů vedle. Zde jsme počkali asi 20 minut ve frontě, pak Magda předala paní současné „povinné ručení“ a poprosila o převod na mě. Zároveň jsme poprosili o rozšíření ochrany z minulé, za kterou se platilo asi 600$ a zahrnovala pojištění zdraví druhé osoby na současnou, za kterou jsem zaplatil ještě asi 1300$ a zahrnuje také ochranu majetku poškozené osoby (takže kdybych to do někoho omylem narval, neskončím na chodníku). Snad.

Po odsouhlasení a podepsání papírů mi paní na počkání vytiskla kartičku a zamířili jsme zpět na MVO. Zde jsme čekali asi 10 minut a pak jsme pána u přepážky poprosili o převod. Zde nastala kritická situace dne, protože nám po pár minutách bušení do počítače vše vrátil se slovy, že SPZ na pojištění neodpovídá té na techničáku. Magda si obě kartičky převzala, chvíli na ně hleděla skleněnýma očima se zaseknutým výrazem a až při běhu zpět k pojišťovací agentuře jsem pochopil, že jsem na sebe právě nechal převést pojištění jejího nového skútru. 😀 Vtrhli jsme do pojišťovací společnosti, skokem jsme předběhli všechny čekající a vrhli jsme se k paní u přepážky, která nás předtím obsluhovala. Magda jí překotně vysvětlila situaci a naštěstí následovala nejlepší slova dne: „I can fix this“. Následovala operace kulový blesk, totiž převedení pojištění ze mě na Magdu a z Magdy na mě. Tentokrát již se správně přidělenými SPZ jsme opět šli na MVO, pán už proti převodu nic nenamítal, zaplatil jsem 150$ a obratem jsem dostal místní obdobu „techničáku“. Magda ještě na SPZ nalepila nějakou přidělenou samolepku a skútr byl můj. Juchů.

Řidičský průkaz

Jak je to na Taiwanu s řidičáky jsem si nebyl jistý až do poslední chvíle. Magda mi dokonce tvrdila, že u převodu nikoho žádné řidičáky nezajímají a má několik známých, kteří dokonce po Taiwanu jezdí úplně bez dokladů, snad jen na ARC. Jiní dokonce říkají, že nejlepší je nemít doklady vůbec žádné, že policajt při pohledu na cizince raději mávne rukou, pokutu nevymáhá a vyřeší problém domluvou.

Jak je to s pokutami nevím, zatím jsem žádnou neobdržel, ale na převod pojištění a skútru jsem ARC potřeboval. Zároveň jsem se na této stránce dozvěděl, že Taiwan uznává mezinárodní ŘP pouze na 30 dní a pro moji situaci (mám roční ARC a mezinárodní ŘP) bude ideální na MVO požádat o řidičské vízum, což je vlastně další papír, který vám nalepí do mezinárodního řidičského průkazu a tím tak prodlouží jeho platnost na celý rok. Pak bych musel dělat místní autoškolu. čili situace je taková, že pokud máte v ČR ŘP skupiny A+B, kupte si za 50 Kč v ČR mezinárodní řidičák ženevského typu (1949) a zde si ho nechte prodloužit. Zároveň doporučuji mít ARC. Je to sice kapku dražší, ale vše s ním jde snadněji.

Jedeme

Pro bezpečnější jízdu bylo ještě potřeba zařídit koupi helmy. Doposud jsem měl půjčenou erární z labu, ale Magda mi doporučila obchod, kde helmy prodávají. Hned v den koupě jsem tam zajel a za 1400 jsem pořídil parádní helmu se sklopným štítem, slunečními brýlemi, několika klapkami na větrání a dále vyndavacím polstrováním, které lze vyprat. Navíc má snadné zapínání a ne  styl provlékající pásek.

Protože mám pláštěnku, zatím jsem odkládal nákup pláštěnky na motorku, zvané raincoat, ale nejspíš ho půjdu brzy sehnat, protože zde opravdu prší často a znenadání a pláštěnka prostě není ono.

Jak už jsem psal, na Taiwanu patří motorka nebo skútr mezi nejčastější dopravní prostředek a je jich zde opravdu velmi hodně. Motorkáři se proplétají mezi autobusy, taxíky a auty, předjíždí ze všech stran a po padnutí zelené se často strhává závod o nejrychlejší akceleraci. Mnoho řidičů projíždí semafory i po padnutí červené a mnohdy se stane že do vás, zastavujíc na červenou, narazí zezadu člověk, domnívající se, že to přeci projedete. Je proto na každém, kdo není zvyklý na podobnou hustotu provozu, aby zvážil, zda se do tohoto šíleného mraveniště chce pustit, protože to je bezesporu velmi nebezpečné a vaše řidičské schopnosti a instinkty zde budou řádně prověřeny. Vždy platí řídit velmi opatrně a koukat všude kolem. A jezděte předvídatelně.

V sobotu jsme s Martinem Košťálem vyrazili na výlet. Z Taipei jsme vyrazili jižní cestou na východ k moři přes oblasti Xihzi a Qidu do Yehliu. V 漁家鄉 (rybí restaurace) jsme si dali k obědu dva kraby. Po něm jsme vyrazili do místního geoparku. Zde se nachází „hlavy“ vymleté do skály mořem. Silný vítr a tajfun v oceánu dával vzniknout nádherným scenériím, jak se vlny tříštily o skály na tisíc a jeden způsob. Vřele doporučuji jít dále, než většina turistů, po schodech nahoru a užít si asi hodinovou procházku kolem majáku na konec mysu, kde je altánek se stolem a lavičkami.

Po opuštění geoparku jsme se nejdříve chtěli jít vykoupat do oceánu, ale vzhledem k setmění a velkým vlnám jsme nápad odložili a místo toho jsme vyrazili k horkým pramenům Bayan.

Horké prameny

Předem upozorňuji, že oficiálně je oblast horkých pramenů uzavřena pod nejasnou pokutou (nejspíš $1500 a více).

Nejdříve jsme dojeli na malé parkoviště zde: 25.2019608N, 121.5921353E. Tam jsme nechali skútr, vzali jsme si batoh s věcmi (pokud půjdete navečer, určitě s sebou čelovky a pevnou obuv). A vyrazili jsme po pěšině podél řeky. Cestou je potřeba zdolat několik balvanů, po mírně náročnějších úsecích přejít řeku po improvizovaném mostku a po 20 minutách cesty dorazíte k mříži, která návštěvníky spolu s cedulí vyhrožující pokutou odrazují od vstupu. Místní na to, stejně jako na spoustu dalších předpisů, kašlou, a tak jsme udělali to samé. Mezi mřížemi se lze bez obtíží protáhnout (s rozumným BMI). A objeví se před vámi několik jezírek postupně stoupajících do svahu. Celý areál se nachází v malém údolíčku, kdy zprava z kopce přitéká horký pramen a plní jezírka, která jsou kaskádně napájená, takže dole jsou nejchladnější a nahoře nejteplejší. To nejteplejší bylo „skoro“ horké. Jako když si napustíte opravdu teplou vanu a dovnitř vlezete a ze začátku to opravdu pálí a pak je to lepší. V jezírku se dá vydržet tak 10 minut a pak využijete služeb levého svahu, ze kterého přitéká osvěžující studený potok, který se v dolní části údolí s přitékajícími horkými prameny smíchá.

My jsme je tam nepotkali, ale podle ohlasů chodí do oblasti občas policisté pokutovat provinilce. Nedá se asi doporučit kdy se jít vykoupat, jestli ráno, přes den, či večer, o víkendu nebo ve všední dny. My jsme byli po setmění (asi v 7) a nikdo nepřišel. To jen, aby to zaznělo.

Po vykoupání jsme vyrazili na cestu zpět. Tentokrát jsme pokračovali po hlavní silnici do kopce a do Taipei jsme přejeli přes Mt. Xiaqigu. Musím upozornit na to, že počasí je zrádné a v horách nás přepadlo mrholení, mlha a zima. Rozdíl v teplotě je klidně 10 stupňů a i když jsem byl řádně oblečen, déle bych tam jet nechtěl.

Oslava 28. října

Po návratu domů jsme na kolech vyrazili k NTNU, kde jsme s dalšími Čechy a Slováky z Taipei oslavili státní svátek.

Fotky z výletu

Starší fotky z výletu na kolech po New Taipei City

Úvod

Protože ve středu 4. října a další pondělí a úterý byly na Taiwanu a také v Korei státní svátky, místní varianta amerického díkuvzdání, rozhodli jsme se s Martinem, že zkusíme najít levné letenky do zahraničí a uděláme si krátkou pauzu. Vietnam, který bychom také chtěli navštívit byl bohužel drahý, a tak nakonec padlo rozhodnutí na Jižní Koreu. Koupi letenek se nám podařilo zoptimalizovat tak, že cestu tam jsme podnikli přímo z Taipei do Soulu s Eastar jet za 119300 KRW (1 Kč je asi 49 KRW, 1000 KRW je cca 20 Kč) -> cena za jednoho asi 2400 Kč a zpáteční z Daegu na letiště TPE v Taoyuanu s T’way za 68000 KRW.  Byť se to může zdát jako dost, je to na Koreu poměrně dobrá cena a o pár set nižší se dá sehnat jen někdy na leden hodně dopředu, takže jsme měli velké štěstí.

Koreu jsme navíc chtěli vidět, než nastane zima, která zde bývá tuhá. Soul je od Taipei vzdálený asi 1500 Km severo-severovýchodně a leží o něco málo jižněji než ČR. Během našeho pobytu jsme měli takřka ideální počasí, bylo cca 23-26 stupňů, podle dne a lokace. Zatímco Seoul je chladnější, Daegu bývá označováno za Afriku Koree, protože patří mezi jedno z nejteplejších měst.

Po příletu jsme se, navyklí na tropické klima Taiwanu, začali rozplývat nad příjemnějším klimatem a po projití všemi kontrolami bez větších zádrhelů, jsme začali zjišťovat, jak se dostat na hostel. Měli jsme vyhledané nějaké spoje, ale nevěděli jsme, jak to bude s jízdenkami. Položili jsme telefony na stůl a začali jsme chytat připojení a Googlit. Kéž by na všech letištích byli podobní lidé, jako se nás ujali. Jakmile kolemjdoucí pár viděl, že se tváříme mírně zmateně, ihned přispěchali a začali nám radit, jak to funguje, on nasdílel WiFi abychom měli připojení, poradil aplikaci na telefon na hledání spojů a ona mezitím proaktivně odkvačila a za pár minut se vrátila se dvěma brožurkami pro turisty a mapou Soulu. Ideální.

Zjistili jsme, že z letiště vede dráha Airport express (Arex), která je velmi dlouhá, má málo zastávek a to především ty, kde se dá dobře přestoupit na ostatní linky.
Metro v Soulu je… no, podívejte se nejdřív na mapu:

Uf, no tohle nám dalo hodně zabrat. Jeli jsme z mezinárodního letiště Gimpo modrou linkou Arex na světle hnědou linku číslo 6 a na ní jižně na zastávku Sangsu.

Metro samo o sobě je samozřejmě šíleně složitý komplex a cestování s ním je strašně dlouhé. I poměrně krátké vzdálenosti se jedou třeba hodinu. Přestupy jsou na chození mnohem delší, než v Praze. Na naši obranu se dá říct, že máme perfektní tramvaje, v nich se alespoň podařilo zavést mobilní signál, tady ho ale mají i metru (všude, ne jen na stanicích vybudovaných v posledních letech), takže je to remíza.
Metro jezdí jak pod zemí, tak nad zemí, na mostech a tak. Všude jsou spousty obrazovek (jakože třeba jenom na jediném nástupišti nad dveřmi je jich dohromady 12, ukazující aktuální polohu metra v předchozích stanicích) a stanice jsou hlášeny v několika jazycích, včetně angličtiny. Vždy při vchodu a výstupu musíte přiložit jízdenku (většinou za 1350 KRW + 500 za vratnou zálohu), nebo tamní lítačku, jménem T money card, která funguje nachlup stejně, jako Easycard – opět se dá koupit úplně všude a funguje po celé Korei, ne jen v jednom městě.

Fotky z metra v Soulu

Ubytování a noční život

Ubytovali jsme se v hostelu Guesthouse 345. Jedná se o malý baráček skoro u řeky, blízko centra. Cena byla akceptovatelná a zřejmě záleží na podmínkách objednání. Booking na přímo by mohl být levnější. Pokoje jsou rozdělené dle pohlaví a na našem byli 4 místa. Koupelna společná, Wifi v ceně, k dispozici kuchyně, stůl, TV, pračka a ochotný majitel na chatu. Všechno probíhalo naprosto na pohodu a platí zde slovo.

Po ubytování jsme se šli podívat na večerní dění v centru místní čtvrti.

Celé město se zdá čistší, než Taipei, lidé se starají o svůj majetek, ale je zde poznat, že v Asii funguje jinak odpadové hospodářství: popeláři zjevně sbírají pytle přímo z ulice (BTW pečlivě se tu třídí plast, papíry, plechovky a zbytky jídla). Nejvíce jsem byl zaskočen místní módou a stylem oblékání. Nevím, jak to napsat co nejvýstižněji, ale zkrátka, všichni, tím myslím úplně všichni, které jsme na ulici potkali byli oblečení velmi slušně, podle poslední módy, všechno ladilo, včetně krytu telefonu. Korea je lokálním módním tahounem a nejvíce je to vidět, když vyrazíte do města v kalhotách Adidas s normálním tričkem a teniskami. Ne, nikoho jiného jsme takto nepotkali. Boty do města sladěné s kalhotami, nebo džínami, klidně i roztrhanými, ale stejně to vypadalo tak nějak lépe. Trička s límečkem, košile, svetříky, kabáty, bavíme-li se pouze o mužích – ženy jsou kapitola sama pro sebe. Korejci milují nakupování a jejich obchoďáky jsou hotovým snem našich přítelkyň – v mnohých nenajdete obchod, který by neprodával něco na sebe, ani ekvivalent Billy nebo Alberta, zkrátka od sklepa až po půdu jenom oblečení, boty, doplňky a tak dále.

Obchoďáky jsou třeba i v metru a jsou fakt obrovské, nedohlédnete na konec.

Korejci mají rádi pivo, a tak jsme celí vykulení koukali na hospodu s Velkopopovickým kozlem, profesionálně čepovaným do vychlazené sklenice Plzeňského prazdroje, vytažené z mrazáku. Pivo stojí poměrně dost, čepované i kupované je od 70 Kč výš. Korejské pivo jako takové není špatné, značku nevíme. K pivu vám v hospodě mnohdy dají neomezený přísun Pop-cornu nebo pálivého slaného zobaní, což je velmi ošklivý trik, jak zvýšit jeho konzumaci. U nás bych to také uvítal, i když asi tuším, jak by to dopadlo.

Ve městě jsme se ještě stavili na večeři. V Korei je poměrně časté, že v restauraci vám jídlo nevaří, ale pouze vám donesou suroviny a večeři si uvaříte svépomocí na vařiči přímo na stole. Musím říct, že to je ještě o stupínek zábavnější si bez slovníku natipovat jídlo, pročež vám pak donesou něco co nevíte, co je, natož jak se to má uvařit. U masa jsme samozřejmě věděli, ale u pikantní směsi v dalších dnech jsme asi působili trochu zmateně, takže nám nakonec obsluha restaurace trochu asistovala. Jídlo může být velmi pálivé. Není to úplně tak, že by vám po jednom soustu upadla čelist, ale čím více toho sníte, tím je hůř. Takže nakonec se dostanete do bodu, kdy už to prostě dál nejde, dva litry vody zmizely ve vašich útrobách a utíráte pot.

Palác a věž

Ve středu jsme vyrazili do královského paláce Gyeongbokgung, vybudovaného ve 14. století. Paláce byly během svátků přístupné zdarma, takže jsme potkali hodně místních, kteří sem vyrazili s rodinou. Hodně místních bylo oblečeno v národních krojích. Součástí paláce je i národní muzeum a zahrady. Tento palác je největší z pěti paláců, které dynastie Joseon vybudovala.

Po prohlídce jsme vyrazili pěšky směrem k N Seoul Tower, která se nachází asi 4 km jižně od paláce. Cestou jsme narazili ještě na pár historických paláců, staré městské hradby, které byly součástí parku a vyšlápli jsme kopec, na kterém se věž nachází. Shledali jsme, že kupovat si lístek na lanovku je zbytečné a cesta opravdu rychle utekla.

Na věž jsme sice měli lístky zakoupené online, ale stejně jsme při vyzvednutí dostali pořadové číslo a museli jsme asi hodinu čekat na vyvolání. No, ale lepší, než ve frontě.
N Seoul Tower je turistická atrakce se vším, co k tomu patří, takže se snaží turisty rozptýlit promítáním, televizí ve výtahu, focením před zeleným plátnem a tak dále. Výhled shora ale stojí za to a říkali jsme si, že takhle přece člověk město jen tak neuvidí… Možná jsme neměli tak úplně pravdu…

Po návštěvě věže jsme vystopovali autobus a nechali jsme se dovézt k mostu Banpo, který by měl být světelnou a vodní atrakcí. Byť jsme tam byli přesně v osm, bylo zde pusto a prázdno a nic se nedělo. Po 15 minutách jsme se rozhodli, že pro dnešek pokus vzdáme a přijdeme třeba o víkendu. Došli jsme asi 2 km na metro a hurá domů.

War Memorial Hall a Gangnam

Čtvrtek měl být trochu odpočinkový den, takže jsme vyrazili do místního muzea korejských válek, které má jednak připomenout válečnou historii Korei a hlavně zabránit dalším válkám. Jednak je zde historicky zmapováno, kterých válek se Korejci účastnily, včetně dobových zbraní a nástrojů a součástí výstavy je i rozsáhlý exteriér, kde je k nahlédnutí velké množství tanků, letadel, aut, lodí, vrtulníků a střel.

Na večer jsme vyrazili do slavné čtvrtě Gangnam, o které se také zpívá v oné proslulé písničce. Je to nejbohatší čtvrť Soulu, s největšími obchoďáky a nejvyššími mrakodrapy. Bohužel jsme i proti plánu opět nachodili něco k deseti kilometrům.

Bukhansan National Park

V pátek jsme vyrazili metrem na stanici Bulgwang, která byla podle map nejblíže vstupu do parku.

K mapám dodám asi tolik: Nepočítejte v Koreji s mapami Google. Zřejmě podléhají nějaké státní regulaci a vypadají jako z počátku milénia: pouze velmi neostře formátované obrázky (nejsou to vektorové mapy), vůbec nefunguje navigace, kromě hledání hromadné dopravy, ale jinak ani pěší, ani navigace v autě zde není možná. Mapy se nedají stáhnout offline a jejich použití je utrpení. Naopak musím vyzdvihnout Mapy.cz, které jsem si stáhl ještě na Taiwanu a offline fungují výborně. Pěší navigace relativně funguje, pokrytí turistických cest je výborné.

Takže jsme vyrazili nahoru po schodech a po pár minutách cesty nás přivítal turistický rozcestník. Byla k dispozici lehká trasa a pokročilá. Vybrali jsme pokročilou a vyrazili na cestu. Šli jsme po skále pořád do kopce a výlet se nám začal hodně líbit. Sklon terénu byl přesně takový, aby člověk jen tak tak šel po skále nahoru, ale zároveň ještě nepotřeboval jištění. Připadali jsme si trochu jako kamzíci. Cesta byla ohraničená v širokém pruhu ploty, takže jsme se nebáli, že se ztratíme. Bylo zde ale hodně lidí, takže jsme i tak vždycky věděli kudy je nejlepší jít.

Po tři-čtvrtě hodině stoupání jsme se dostali asi o 300 metrů nad město a otevřel se nám nádherný výhled. Mnohem lepší, než věž!

Poté jsme pokračovali na další vrchol, tentokrát již 550 metrů nad mořem, a pak ještě jeden. To už se začalo schylovat k pozdnímu odpoledni, a tak jsme se rozhodli přehodnotit naši trasu a seběhnout podle říčky do údolí, kam jsme dorazili asi kolem čtvrté hodiny. Na návštěvu parku si v případě, že budete v Seulu rozhodně udělejte čas a zarezervujte si ho hodně. Na malou část určitě den, na návštěvu vyšších vrcholů to bude chtít vyrazit brzy a řádně připraveni.

Našli jsme autobus, směřující k hostelu a po příjezdu jsme si dali výbornou pizzu (na Taiwanu nedostatkové zboží).

Vsuvka o módě, historii a vládě

Když jsem v minulých kapitolách naznačoval o stylu oblékání Korejců, myslel jsem si, že alespoň v outdoor stylu budeme na špičce. No tak rovnou vám říkám, že na to zapomeňte. Opět >95% lidí, které jsme v parku potkali měli naprosto profesionální výbavu: boty do hor, sportovní kalhoty, funkční tričko, vybrané nejlepší bundy, hůlky, na zádech vybrané batohy a v nich složené zásoby na celodenní tůru a jak jsme nahoře zjistili, mnohdy také malé židličky. Nic vás nerozseká tak, jako když po 2 hodinách strmého výstupu jenom s lahví vody a nějakými nutnostmi v jednom batohu na dva lidi přijdete, utrmácení a propocení na kost, nahoru a tam zjistíte, že místní si sem dotáhnou desetikilový batoh s obývákem a rozloží si pod stromy piknik, kde hodují a úplně na pohodu se spolu baví, jakoby se nechumelilo. Až zde mi došlo, jak jsou zde neuvěřitelně vepředu.

Zatímco po roce 1953 to byla po válce jedna z nejchudších zemí na světě vůbec (10. od konce), dnes jsou na špičce (15). Zároveň zde máte živoucí důkaz jak může vláda ovlivnit budoucnost země, protože Korea byla právě po válce rozdělena na Severní a Jižní. Do té doby jednotnou zemi se stejnými lidmi rozsekli podle vodorovné čáry. Zatímco v Severní části byli Sověti, Spojené Státy okupovali Jižní. Rozdíl mezi oběma zeměmi je jako nebe a dudy. Bohužel i v Jižní Korei byla na začátku diktatura, a to po 20 let. Už během diktátorství byla nastartována ekonomika země a to drastickou změnou ekonomického modelu. Od osmdesátých let je již Jižní Korea demokratickou zemí od devadesátých let jsou již na špici. Tak moc to bije do očí, že bych opravdu všem z ČR, kteří mají pochybnosti zda je lepší minulý nebo současný režim, doporučil, nechť nastoupí do letadla a jednou se podívat na výsledek experimentu, totiž souběžného běhu totalitní vlády a vlády diktátorské a po převratu demokratické, v jedné zemi, rozdělené na půl. Je to trochu jako kdyby v roce 68 Sověti udělali invazi pouze do dnešní ČR a Slovensko mělo víceméně volnou cestu nad nímž by visela ochranná ruka USA a OSN.
Dnes je HDP na obyvatele Jihu  je 18x vyšší, než v KLDR a proto by případné sjednocení mohlo být pro rozpočet fatální. Naučí vás to také lekci, že diktátorství nemusí vést nutně k záhubě, záleží na vůdci.

V Sobotu

jsme vyrazili do dalšího paláce Changgyeonggung a cestou jsme si ještě prohlídli město a několik dalších památek. Opět jsme nachodili asi 10 km a v metru jsme strávili víc času, než jsme plánovali. Na večer jsme se opět jeli podívat na Banpo Bridge. Na show jsme čekali asi hodinu a půl, pročež jsme po spuštění zjistili, že naše strana mostu je vypnutá. Naštěstí program běžel dvakrát, a tak jsme se ještě stihli přesunout. Jako omluvu nám odpálili ohňostroj.

Další den jsme vyrazili vlakem do Daegu nebo chcete-li česky Tegu. To je město na Jihu Korei, v němž žije přibližně 2.5 milionu obyvatel. Atmosférou bych ho ale přirovnal ke klidnějším českým krajským městům. Zde jsme dorazili na vlakové nádraží, přestoupili jsme na metro a našli jsme náš GO Hostel.  Ten nás příjemně překvapil, protože za požadovanou cenu byl poměrně luxusní. Mezi nestandardní služby patřila například snídaně nebo kafe, přístup na terasu s masážním křeslem, kde jsme mohli večer pařit s ostatními hosty. Jinak jsme samozřejmě měli k dispozici postele se zásuvkou, světlem a vlastními záclonami. V Daegu jsme navštívili Kim Gwangseok-gil Street, kde se narodil v Korei známý umělec, další místní kopec ze kterého byl neméně nádherný výhled na město, než v Soulu. V úterý jsme si pak prohlédli centrum jako takové, ale už jsme toho nachodili mnohem méně.

Večer jsme pak sedli na letadlo a odletěli na Taiwan. Dorazili až kolem půlnoci, stihli jsme akorát autobus do Taipei k hlavnímu nádraží za 40 TWD (metro by bylo asi za 160) a od nádraží jsme si museli vzít Uber, protože noční MHD v Taipei není.

Na této dovolené bych závěrem ocenil, že jsme celý týden nepotkali žádné Čechy