Březen 2018 - Honza na NTUST

Od třetího týdne v lednu roku 2018 jsme měli ve škole, po skončení zkouškového období, trochu volněji, a tak jsme se s Martinem rozhodli vyrazit na výlet – volba padla na Vietnam.

Rozhodli jsme pro osmidenní dovolenou, zařízenou samozřejmě po vlastní ose. Hned na letišti jsme náhodou potkali Vietnamku Van, Martinovu spolužačku z kurzu na škole, která jela na prázdniny domů. Hned jsme se tedy dali do řeči, nechali jsme si poradit co a jak. Praktické tipy domorodce jsou vždy nejcennější a hlavně jsme dostali nabídku, abychom se ozvali, kdyby cokoliv. Původně jsme chtěli větší část dovolené strávit v Saigonu, neboli Ho-či-minově městě, ale hned na letišti nás Van přesvědčila, že by mohlo být zajímavé jet se podívat ještě někam, například do města Nha Trang, které je dále stejným směrem, jako Phan Thiết, kam jsme se rovněž chtěli podívat. A tak jsme rovnou změnili plány a domluvili jsme se, že po příletu do Vietnamu zkusíme malinko upravit dobu bydlení v již zaplaceném hostelu a udělat si malou okružní jízdu s přespáním v nočním vlaku na cestě zpět.

Let

Na letišti se ještě při odletu ukázalo, že z důvodu velkého provozu má náš let zpoždění, stejně jako zhruba polovina všech ostatních. Zatímco jsme spokojeně seděli na sedačkách a čekali na otevření gatu, většina ostatních cestujících stála trpělivě hodinu a půl ve frontě před zavřenou přepážkou (i když jim říkali, jděte si sednout, my vás zavoláme). Když nás po nějaké době skutečně začali pouštět do letadla, dorazili jsme tam mezi posledními a shledali jsme, že nemáme kam dát batožinu – prostor nad našimi sedadly byl již plný. Že by daň za sezení místo čekání? Tázavým pohledem na letušku jsem si vyžádal její příchod a po znaleckém pohledu do plné přihrádky jsme byli odvedeni k prázdným prostorům nad místy vedle únikových východů, kam jsme si již batohy úspěšně naložili. Na můj zvídavý dotaz, jestli bych si tu rovnou nemohl sednout, když už tu mám i batoh se letuška skočila zeptat hlavní a zdvihnutým palcem mi potvrdila, že náš 3-hodinový let bude pro kolena o 30 cm příjemnější. Bingo!

Cesta na hotel a ubytování

Po přistání v Saigonu jsme se chvíli orientovali, neúspěšně jsme si chtěli aktivovat již použitou SIM kartu, kterou jsem měl půjčenou od Matěje. Nabízené varianty u stánků na letišti se nám zdály nevhodné, nebo příliš drahé a hlavně nenabízeli obnovení tarifu, takže jsme se rozhodli problém dat vyřešit později. Ještě jsem vyměnil 1000 dolarů za Vietnamské dongy. Na letišti čekalo opravdu hodně lidí a oproti Taiwanu to byl docela blázinec, ale naštěstí na nás Van a její kamarád čekali a dokonce nám přivolali taxi s použitím aplikace Grab, takový Uber nižší kategorie, většinou o něco levnější.

Po dojezdu na hotel jsem se chvíli trápil s novou měnou: dongy mají zhruba stejnou hodnotu jako české koruny, ale násobené 1000, takže těch nul je tam někdy trochu moc a sousední bankovky jsou si mnohdy docela podobné. Nakonec jsme úspěšně bez okradení zaplatili a jali jsme se štosovat do hotelu. Eco backpackers hostel nám byl doporučen známými, kteří zde již byli. Spí se příčně na jednolůžkových postelích, z obou stran izolovaných stěnou a nalézá se od nohou. Vždy jsem měl postel v patře. Poprvé byla poměrně proleželá a do zad mě tlačilo nějaké dřevo, ale podruhé to již bylo lepší. V každém pokoji mohlo být tak 10 lidí, skupina měla k dispozici záchod, umyvadlo a koupelnu, vždy po dvou. V hotelu bylo příjemné, že denně měl člověk jedno pivo zdarma a přístup na terasu na střeše, odkud byl hezký výhled a vedly se zde suprové diskuse.

War remnants museum

Druhý den jsme vyrazili pěšky po městě. Nejdříve jsem se zastavil v oficiálním obchodě místního operátora Vinatel a koupili SIM (nutno na pas a aktivovat), poté jsme se už vrhli na místní kulturu. Jako první jsme si skoro prohlédli zavřenou Notre Dame Cathedral Of Saigon, kde probíhala rekonstrukce. Poté nás čekal velmi silný zážitek v podobě War Remnants Museum, kde jsme shlédli hrůzy, které se zde odehrávali během 20. století – Vietnamské války. Udělal jsem poměrně hodně fotek a většinu z nich najdete v galerii. Pokud je pravda to, co je zde psáno, totiž že během války bylo zabito 3 miliony lidí, a z toho 2 miliony civilistů, dále, že armáda USA nechala chemikáliemi postříkat džungli, aby tím zahubila porost, kde se bojovníci schovávali a díky tomu se děti s vážnými postiženími rodí ještě dnes, pak bychom měli výrazně přehodnotit naše vnímání obrazu této války, která především, stejně jako spousta dalších konfliktů, nedává příliš smysl. Nedávno vznikl převážně o informovanosti veřejnosti film The Post, kde je řečeno, že ze 70% Američané bojovali jen proto, aby se vyhnuli ostudě z porážky / odstoupení.

Po muzeu jsme vyrazili na český honorární konzulát, kde je slavná restaurace Hoa Vien Brauhaus Minh Khai, kde se dá dostat jak plzeňské, tak místní pivo a hlavně české jídlo z českého lístku. Po obědě jsme vyrazili zpět, cestou jsme samozřejmě fotili.

Tunely Cu Chi

Další ráno jsme jeli na výlet na tunely Củ Chi, kde nám vysvětlili geografickou situaci a důvod, proč Vietkong tyto tunely stavěl. Do jednoho jsem se nechal zavřít, další jsme si mohli projít a nic pro klaustrofobiky to není. V těchto tunelech byly nemocnice, jídelny, výrobny zbraní. Tunely byly pro americké vojáky jednak příliš malé a také plné pastí. Dnes je komplex tunelů, dlouhých asi 120 kilometrů, udržován vládou.

Počítejte s tím, že když někam pojedete na výlet s autobusem a průvodcem, skoro jistě vás cestou vezmou do nějaké továrny nebo hůř „živého teleshopingu“, kde vám nejdříve představí úžasný produkt typu magic scarf, nechají vás osahat si materiál, pustí vám film a pak musíte projít hadem uliček, kde si tu hrůzu můžete koupit. Upřímně, i když mi to nepřipadalo jako taková blbost a ta šála z kokosových vláken mě vlastně skoro zaujala, je mi takový způsob marketingu tak neskutečně odporný, že bych si to nevzal ani za zlaté prase a z mého výrazu to nejspíš bylo dost poznat. Tak už to mám za sebou v čtyřiadvaceti a do budoucna mě snad tito šmejdi už minou. I když pokud naší generaci budou nabízet toaleťák s kvantovým počítačem, který přizpůsobí vzor uživateli, tak možná neodolám. Zajímal by mě ten počítač.

Po cestě zpátky, kdy jsme se nenechali ukecat na cestu lodí, přestože se autobus se může na několik hodin zaseknout v koloně, jsme po expresně rychlé jízdě (měl jsem díky Google mapám trochu vhled do budoucna) stihli ještě návštěvu Independent palace, což bývalo sídlo prezidenta se spoustou reprezentačních prostor.

Phan Thiết

V neděli jsme v 6 ráno vyrazili z hotelu na autobusové nádraží, kde jsme našli náš autobus a překvapeni jsme nasedli do vozu, kde byly místo normálních sedaček tři řady lehátek ve dvou patrech. Spokojeně jsme se uvelebili a i když to Asiati jako obyčejně přehnali s klimatizací, dala se cesta označit za poměrně příjemnou.

Cestou jsme několikrát zastavili na odpočinek a na jídlo a ve 12 jsme dorazili do Phan Thiết. Zde jsme si objednali taxi a nechali se dovézt k našemu hotelu. Hotel byl zároveň půjčovna motorek, což se hodilo, protože jsme si ihned jednu vzali a vyrazili jsme na projížďku po okolí.

Jeli jsme se podívat na červené a bílé písečné duny. Cesta byla poměrně klidná, ale určitě to chce mezinárodní řidičák, protože policie prý ráda kontroluje. Na bílých dunách jsme zaplatili 10 dongů za parkování, což bylo skoro všude. Tam kde jsou jen trochu turisté se Vietnamci budou snažit vydělat, ale ceny budou tak nízké, že už by bylo opravdu na hraně snažit se to obejít. Ovšem v přepočtu asi 500 nebo 600 korun jsme na červených dunách za motorky zaplatit odmítli. Místo toho jsme šli místo projížďky pěšky a stálo to za to. Na poušti máte intenzivní opálení zdarma a rychle a kolečko bylo tak malé, že jsme byli pořád na dohled a asi za hodinku jsme byli zpět u motorek.

Odpoledne jsme pak zakotvili na pláži u jednoho resortu poblíž našeho hotelu. Koupání bylo skvělé a je škoda, že jsme zde nezůstali ještě o den déle. V pondělí jsme ale vstávali velmi brzy a za rozbřesku už jsme čekali asi 10 km od hotelu u kaple na náš autobus do Nha Trang.

Nha Trang

Cesta autobusem byla tentokrát otřesná. Měli jsme ty nejhorší místa vzadu, tlačili jsme se naprosto přeplnění, místo před námi brutálně nedostačovalo pro naše nohy a dokonce i na výšku bylo tak o 5 centimetrů méně, než by bylo třeba. Navíc se zdálo, že autobus je nafukovací, protože pořád přistupovali další a další lidi a volného prostoru ubývalo. Naštěstí zhruba v polovině cesty vystoupila početná rodina a my se mohli přesunout na pohodlnější sedačky ve spodní části. Od té doby už cesta byla snesitelnější a do Nha Trang jsme dorazili v lepší náladě. Taxík nás odvezl k našemu hotelu, kde jsme žádný hotel nemohli najít. Po chvilce panikaření jsme zjistili, že mapy google špatně vyhledávají adresu a něměli jsme žádný záchytný bod, takže jsme šli po číslech domů a nakonec jsme slavili úspěch a v hotelu se ubytovali. Museli jsme ještě reklamovat místnost, protože si spletli náš požadavek na oddělené postele a pak už bylo vše v pořádku.

Půjčili jsme si na dva dny motorku a jako první jsme se jeli podívat na chrámy Vĩnh Phước a Phương Sơn. Odpoledne jsme ještě trochu popojížděli, viděli jsme věž u moře, myslím, že jsme se i krátce vykoupali a pak jsme jeli zpět na hotel.

Porucha

Druhý den v Nha Trang jsme se jeli projet na vodopády Ba Ho Waterfalls. Po cestě se nám ovšem stala nemilá příhoda, ozvala se rána, zpomalil jsem, abych zjistil, co se stalo a po shlédnutí situace již skútr na přidání plynu reagoval tím, že stále zpomaloval, což není tak úplně pocit, který motorkář chce zažít. Motor běžel, ale na kolo jeho točivý moment měl zhruba stejný efekt jako kdyby vám na kole spadl řetěz. Svoji hypotézu o přetrženém řetězu jsem ale ověřit nemohl, protože na skútru je náhon kompletně uzavřený v litinovém odlitku. Psali jsme Van, ta zavolala do našeho hotelu, odkud zavolali majitele půjčovny. Ten mi v zásadě potvrdil moji teorii a oznámil mi, že jsme moc daleko, takže za námi nepojede a že si máme najít opravnu sami. Aby situaci trochu ulehčil, poslal mi ve Vietnamštině „opravna skútrů“, „přetržený řemen“ a ať se poptám. Dva nezávislé zdroje (pro jistotu jsem se ptal na opačných stranách silnice, abych vyloučil záškodnickou kooperaci a maximalizoval relativní nezávislost výroků) ukazovali podél silnice ve směru, odkud jsme přijeli a pochopili jsme, že to je asi 2 kilometry. Vzali jsme tedy skútr a šli jsme. Asi v půlce cesty zastavil dobrý mužík na jiné jednostopě a řekl, ať nastoupím, Martin si vlezl za něj a nohou mě odtlačil zbytek cesty. Byla to maličkost, ale udělá vám to dobrý den :-). V servisu nám vyměnili naprosto zdecimovaný řemen a dolili i olej, protože ten byl také na minimu.

Po opravě jsme nasedli a pokračovali v cestě. Sice se dvouhodinovým zpožděním, ale rádi, že to dobře dopadlo. Vodopády byly skvělé, voda osvěžující a skvěle jsme si zaskákali a zaplavali.

Cestou zpět jsme si ještě zaskočili vyfotit budoucí resort ve výstavbě na břehu moře a pak jsme šli na večeři. Musíme sklidit poklonu místní ruské restauraci, protože majitel se velmi snažil, byl příjemný a jídlo bylo vynikající.

Vlak zpět

Na hotelu jsme si vyzvedli věci, zaplatili jsme motorku, chvíli jsme se dohadovali o zaplacení opravy, ale nestálo to mnoho úsilí. Po večeři jsme si objednali taxi a nechali se odvézt k nádraží. Koupili jsme si pivo na cestu a vyrazili jsme nočním vlakem zpět do Saigonu. Ráno jsme vystoupili z vlaku a nechali se Grabnout k našemu hostelu, kde jsme rovnou přesedli na autobus, který nás nasměroval na další výlet do Cần Thơ. Cestou jsme se zastavili ve městě Mỹ Tho, kde jsme absolvovali cestu lodí po místních ostrovech, viděli jsme krokodýlí farmu a pak už jsme se vydali do cílové destinace.

Druhý den jsme jeli opět na lodi, a to na floating market, obchod na řece, kde proplouváte a u vaší lodi se střídají obchodníci s pitím, kokosy a tak dále.
Poté jsme se jeli projet na kole k památnému stromu a pak už jsme vyrazili zpět do Ho-či-minu. K večeři jsme si dali výborné indické jídlo v Baba’s Kitchen.

V pátek ráno už nás čekalo balení a cesta na letiště a zpět na Taiwan, kde jsme ještě rychle stihli odvolit v druhém kole prezidentských voleb.