Jak už název a obsah některých předchozích vyprávění napovídá, již od mého příjezdu jsem toužil po koupi místního nejoblíbenějšího dopravního prostředku.
Už v ČR jsem se zaregistroval do Facebookové skupiny Taipei: Buy, sell, trade. Zde se dennodenně objevují zajímavé nabídky na různou všehochuť, od žehliček, přes nábytek, až po notebooky a skútry. Za měsíc pročítání nabídek jsem zjistil, že rozumně ojetý skútr se dá na Taiwanu pořídit za deset až dvacet tisíc dolarů. S cenou bude výrazně hýbat stáří a stav skútru.

Na konci srpna jsem narazil na Kanaďanku Magdu, dlouhodobě žijící na Taiwanu, která si kvůli svému pohodlí koupila nový skútr a díky tomu prodává starší Kymco 125cc z roku 2003. Při koupi měl najeto cca 26000 km a cena byla stanovena na 18000$, což mi za zachovalý skútr bez známek většího poškození přišlo jako rozumné. Dohodli jsme si schůzku, abych se na skútr podíval, dojednali jsme případné detaily a tak dále.

Během schůzky jsem si potvrdil, že hodlám uzavřít poměrně fér obchod. Magda mě seznámila se stručnou historií skútru: koupila ho před pěti lety z nějakého obchodu, kde byl prodávaný jako „refurbished“, to znamená poskládaný z různých náhradních dílů, opravený a tak dále, ale ne nový. Protože na něm ze začátku jezdila jako ďábel (na plno), bylo nutné nechat před nedávnem znovu „udělat“ motor. Se skútrem prý nyní nejsou problémy, pokud bude pravidelně v provozu, neměl by dělat neplechu. Součástí dohody bylo, že Magda stroj před prodejem dala do servisu, kde na ně na její účet byly opraveny aktuální závady: vyměněn spínač klaksonu, který zůstával v poloze „sepnuto“, byl opraven klíč k zapalování, který se rozpadal a bylo vyměněno opotřebené přední kolo. Magda nás dále osobně seznámila se svým servisákem, který vládne angličtinou (ulehčilo mi to spoustu práce s hledáním), s tím, že se za něj zaručila, že je spolehlivý a ochotný. Prý by pro mě i dojel, kdyby mě někde skútr nechal ve štychu, pročež jsme si na sebe dali kontakt na místním instant messengeru, zvaném Line.

Dále jsme se dohodli, že kdyby se mi na skútru něco vysypalo v prvních dvou týdnech a nebylo to zrovna tím, že se někde vysekám, nechá to na sebe spravit. Skútr mi předávala se zaplaceným pojištěním, což je další bod navíc. Když jsem navíc ještě vyjednal slevu 2000, nebylo vskutku žádného důvodu, proč říct ne.

Převod

Skútr je potřeba převést na místním oddělení Motor Vehicles Office. Magda naštěstí mluví Čínsky, takže až to budu dělat já před odjezdem v angličtině, bude sranda. Na dopravním inspektorátu nejdříve skútr projde kontrolou. Postarší pán v garáži s baterkou skútr obhlédnul a nechal nás odstranit prehistorickou reklamu prodávajícího obchodu pod SPZ, která zakrývala odrazku o které jsem neměl tušení, že tam je. Po pěti minutách nás poslal se skútrem na parkoviště, kde jsme ho nechali a šli jsme dovnitř. Zde jsme se dozvěděli, že je nejdříve potřeba převést pojištění. OK, naštěstí pojišťovací agentura je hned o pár domů vedle. Zde jsme počkali asi 20 minut ve frontě, pak Magda předala paní současné „povinné ručení“ a poprosila o převod na mě. Zároveň jsme poprosili o rozšíření ochrany z minulé, za kterou se platilo asi 600$ a zahrnovala pojištění zdraví druhé osoby na současnou, za kterou jsem zaplatil ještě asi 1300$ a zahrnuje také ochranu majetku poškozené osoby (takže kdybych to do někoho omylem narval, neskončím na chodníku). Snad.

Po odsouhlasení a podepsání papírů mi paní na počkání vytiskla kartičku a zamířili jsme zpět na MVO. Zde jsme čekali asi 10 minut a pak jsme pána u přepážky poprosili o převod. Zde nastala kritická situace dne, protože nám po pár minutách bušení do počítače vše vrátil se slovy, že SPZ na pojištění neodpovídá té na techničáku. Magda si obě kartičky převzala, chvíli na ně hleděla skleněnýma očima se zaseknutým výrazem a až při běhu zpět k pojišťovací agentuře jsem pochopil, že jsem na sebe právě nechal převést pojištění jejího nového skútru. 😀 Vtrhli jsme do pojišťovací společnosti, skokem jsme předběhli všechny čekající a vrhli jsme se k paní u přepážky, která nás předtím obsluhovala. Magda jí překotně vysvětlila situaci a naštěstí následovala nejlepší slova dne: „I can fix this“. Následovala operace kulový blesk, totiž převedení pojištění ze mě na Magdu a z Magdy na mě. Tentokrát již se správně přidělenými SPZ jsme opět šli na MVO, pán už proti převodu nic nenamítal, zaplatil jsem 150$ a obratem jsem dostal místní obdobu „techničáku“. Magda ještě na SPZ nalepila nějakou přidělenou samolepku a skútr byl můj. Juchů.

Řidičský průkaz

Jak je to na Taiwanu s řidičáky jsem si nebyl jistý až do poslední chvíle. Magda mi dokonce tvrdila, že u převodu nikoho žádné řidičáky nezajímají a má několik známých, kteří dokonce po Taiwanu jezdí úplně bez dokladů, snad jen na ARC. Jiní dokonce říkají, že nejlepší je nemít doklady vůbec žádné, že policajt při pohledu na cizince raději mávne rukou, pokutu nevymáhá a vyřeší problém domluvou.

Jak je to s pokutami nevím, zatím jsem žádnou neobdržel, ale na převod pojištění a skútru jsem ARC potřeboval. Zároveň jsem se na této stránce dozvěděl, že Taiwan uznává mezinárodní ŘP pouze na 30 dní a pro moji situaci (mám roční ARC a mezinárodní ŘP) bude ideální na MVO požádat o řidičské vízum, což je vlastně další papír, který vám nalepí do mezinárodního řidičského průkazu a tím tak prodlouží jeho platnost na celý rok. Pak bych musel dělat místní autoškolu. čili situace je taková, že pokud máte v ČR ŘP skupiny A+B, kupte si za 50 Kč v ČR mezinárodní řidičák ženevského typu (1949) a zde si ho nechte prodloužit. Zároveň doporučuji mít ARC. Je to sice kapku dražší, ale vše s ním jde snadněji.

Jedeme

Pro bezpečnější jízdu bylo ještě potřeba zařídit koupi helmy. Doposud jsem měl půjčenou erární z labu, ale Magda mi doporučila obchod, kde helmy prodávají. Hned v den koupě jsem tam zajel a za 1400 jsem pořídil parádní helmu se sklopným štítem, slunečními brýlemi, několika klapkami na větrání a dále vyndavacím polstrováním, které lze vyprat. Navíc má snadné zapínání a ne  styl provlékající pásek.

Protože mám pláštěnku, zatím jsem odkládal nákup pláštěnky na motorku, zvané raincoat, ale nejspíš ho půjdu brzy sehnat, protože zde opravdu prší často a znenadání a pláštěnka prostě není ono.

Jak už jsem psal, na Taiwanu patří motorka nebo skútr mezi nejčastější dopravní prostředek a je jich zde opravdu velmi hodně. Motorkáři se proplétají mezi autobusy, taxíky a auty, předjíždí ze všech stran a po padnutí zelené se často strhává závod o nejrychlejší akceleraci. Mnoho řidičů projíždí semafory i po padnutí červené a mnohdy se stane že do vás, zastavujíc na červenou, narazí zezadu člověk, domnívající se, že to přeci projedete. Je proto na každém, kdo není zvyklý na podobnou hustotu provozu, aby zvážil, zda se do tohoto šíleného mraveniště chce pustit, protože to je bezesporu velmi nebezpečné a vaše řidičské schopnosti a instinkty zde budou řádně prověřeny. Vždy platí řídit velmi opatrně a koukat všude kolem. A jezděte předvídatelně.

V sobotu jsme s Martinem Košťálem vyrazili na výlet. Z Taipei jsme vyrazili jižní cestou na východ k moři přes oblasti Xihzi a Qidu do Yehliu. V 漁家鄉 (rybí restaurace) jsme si dali k obědu dva kraby. Po něm jsme vyrazili do místního geoparku. Zde se nachází „hlavy“ vymleté do skály mořem. Silný vítr a tajfun v oceánu dával vzniknout nádherným scenériím, jak se vlny tříštily o skály na tisíc a jeden způsob. Vřele doporučuji jít dále, než většina turistů, po schodech nahoru a užít si asi hodinovou procházku kolem majáku na konec mysu, kde je altánek se stolem a lavičkami.

Po opuštění geoparku jsme se nejdříve chtěli jít vykoupat do oceánu, ale vzhledem k setmění a velkým vlnám jsme nápad odložili a místo toho jsme vyrazili k horkým pramenům Bayan.

Horké prameny

Předem upozorňuji, že oficiálně je oblast horkých pramenů uzavřena pod nejasnou pokutou (nejspíš $1500 a více).

Nejdříve jsme dojeli na malé parkoviště zde: 25.2019608N, 121.5921353E. Tam jsme nechali skútr, vzali jsme si batoh s věcmi (pokud půjdete navečer, určitě s sebou čelovky a pevnou obuv). A vyrazili jsme po pěšině podél řeky. Cestou je potřeba zdolat několik balvanů, po mírně náročnějších úsecích přejít řeku po improvizovaném mostku a po 20 minutách cesty dorazíte k mříži, která návštěvníky spolu s cedulí vyhrožující pokutou odrazují od vstupu. Místní na to, stejně jako na spoustu dalších předpisů, kašlou, a tak jsme udělali to samé. Mezi mřížemi se lze bez obtíží protáhnout (s rozumným BMI). A objeví se před vámi několik jezírek postupně stoupajících do svahu. Celý areál se nachází v malém údolíčku, kdy zprava z kopce přitéká horký pramen a plní jezírka, která jsou kaskádně napájená, takže dole jsou nejchladnější a nahoře nejteplejší. To nejteplejší bylo „skoro“ horké. Jako když si napustíte opravdu teplou vanu a dovnitř vlezete a ze začátku to opravdu pálí a pak je to lepší. V jezírku se dá vydržet tak 10 minut a pak využijete služeb levého svahu, ze kterého přitéká osvěžující studený potok, který se v dolní části údolí s přitékajícími horkými prameny smíchá.

My jsme je tam nepotkali, ale podle ohlasů chodí do oblasti občas policisté pokutovat provinilce. Nedá se asi doporučit kdy se jít vykoupat, jestli ráno, přes den, či večer, o víkendu nebo ve všední dny. My jsme byli po setmění (asi v 7) a nikdo nepřišel. To jen, aby to zaznělo.

Po vykoupání jsme vyrazili na cestu zpět. Tentokrát jsme pokračovali po hlavní silnici do kopce a do Taipei jsme přejeli přes Mt. Xiaqigu. Musím upozornit na to, že počasí je zrádné a v horách nás přepadlo mrholení, mlha a zima. Rozdíl v teplotě je klidně 10 stupňů a i když jsem byl řádně oblečen, déle bych tam jet nechtěl.

Oslava 28. října

Po návratu domů jsme na kolech vyrazili k NTNU, kde jsme s dalšími Čechy a Slováky z Taipei oslavili státní svátek.

Fotky z výletu

Starší fotky z výletu na kolech po New Taipei City

Úvod

Protože ve středu 4. října a další pondělí a úterý byly na Taiwanu a také v Korei státní svátky, místní varianta amerického díkuvzdání, rozhodli jsme se s Martinem, že zkusíme najít levné letenky do zahraničí a uděláme si krátkou pauzu. Vietnam, který bychom také chtěli navštívit byl bohužel drahý, a tak nakonec padlo rozhodnutí na Jižní Koreu. Koupi letenek se nám podařilo zoptimalizovat tak, že cestu tam jsme podnikli přímo z Taipei do Soulu s Eastar jet za 119300 KRW (1 Kč je asi 49 KRW, 1000 KRW je cca 20 Kč) -> cena za jednoho asi 2400 Kč a zpáteční z Daegu na letiště TPE v Taoyuanu s T’way za 68000 KRW.  Byť se to může zdát jako dost, je to na Koreu poměrně dobrá cena a o pár set nižší se dá sehnat jen někdy na leden hodně dopředu, takže jsme měli velké štěstí.

Koreu jsme navíc chtěli vidět, než nastane zima, která zde bývá tuhá. Soul je od Taipei vzdálený asi 1500 Km severo-severovýchodně a leží o něco málo jižněji než ČR. Během našeho pobytu jsme měli takřka ideální počasí, bylo cca 23-26 stupňů, podle dne a lokace. Zatímco Seoul je chladnější, Daegu bývá označováno za Afriku Koree, protože patří mezi jedno z nejteplejších měst.

Po příletu jsme se, navyklí na tropické klima Taiwanu, začali rozplývat nad příjemnějším klimatem a po projití všemi kontrolami bez větších zádrhelů, jsme začali zjišťovat, jak se dostat na hostel. Měli jsme vyhledané nějaké spoje, ale nevěděli jsme, jak to bude s jízdenkami. Položili jsme telefony na stůl a začali jsme chytat připojení a Googlit. Kéž by na všech letištích byli podobní lidé, jako se nás ujali. Jakmile kolemjdoucí pár viděl, že se tváříme mírně zmateně, ihned přispěchali a začali nám radit, jak to funguje, on nasdílel WiFi abychom měli připojení, poradil aplikaci na telefon na hledání spojů a ona mezitím proaktivně odkvačila a za pár minut se vrátila se dvěma brožurkami pro turisty a mapou Soulu. Ideální.

Zjistili jsme, že z letiště vede dráha Airport express (Arex), která je velmi dlouhá, má málo zastávek a to především ty, kde se dá dobře přestoupit na ostatní linky.
Metro v Soulu je… no, podívejte se nejdřív na mapu:

Uf, no tohle nám dalo hodně zabrat. Jeli jsme z mezinárodního letiště Gimpo modrou linkou Arex na světle hnědou linku číslo 6 a na ní jižně na zastávku Sangsu.

Metro samo o sobě je samozřejmě šíleně složitý komplex a cestování s ním je strašně dlouhé. I poměrně krátké vzdálenosti se jedou třeba hodinu. Přestupy jsou na chození mnohem delší, než v Praze. Na naši obranu se dá říct, že máme perfektní tramvaje, v nich se alespoň podařilo zavést mobilní signál, tady ho ale mají i metru (všude, ne jen na stanicích vybudovaných v posledních letech), takže je to remíza.
Metro jezdí jak pod zemí, tak nad zemí, na mostech a tak. Všude jsou spousty obrazovek (jakože třeba jenom na jediném nástupišti nad dveřmi je jich dohromady 12, ukazující aktuální polohu metra v předchozích stanicích) a stanice jsou hlášeny v několika jazycích, včetně angličtiny. Vždy při vchodu a výstupu musíte přiložit jízdenku (většinou za 1350 KRW + 500 za vratnou zálohu), nebo tamní lítačku, jménem T money card, která funguje nachlup stejně, jako Easycard – opět se dá koupit úplně všude a funguje po celé Korei, ne jen v jednom městě.

Fotky z metra v Soulu

Ubytování a noční život

Ubytovali jsme se v hostelu Guesthouse 345. Jedná se o malý baráček skoro u řeky, blízko centra. Cena byla akceptovatelná a zřejmě záleží na podmínkách objednání. Booking na přímo by mohl být levnější. Pokoje jsou rozdělené dle pohlaví a na našem byli 4 místa. Koupelna společná, Wifi v ceně, k dispozici kuchyně, stůl, TV, pračka a ochotný majitel na chatu. Všechno probíhalo naprosto na pohodu a platí zde slovo.

Po ubytování jsme se šli podívat na večerní dění v centru místní čtvrti.

Celé město se zdá čistší, než Taipei, lidé se starají o svůj majetek, ale je zde poznat, že v Asii funguje jinak odpadové hospodářství: popeláři zjevně sbírají pytle přímo z ulice (BTW pečlivě se tu třídí plast, papíry, plechovky a zbytky jídla). Nejvíce jsem byl zaskočen místní módou a stylem oblékání. Nevím, jak to napsat co nejvýstižněji, ale zkrátka, všichni, tím myslím úplně všichni, které jsme na ulici potkali byli oblečení velmi slušně, podle poslední módy, všechno ladilo, včetně krytu telefonu. Korea je lokálním módním tahounem a nejvíce je to vidět, když vyrazíte do města v kalhotách Adidas s normálním tričkem a teniskami. Ne, nikoho jiného jsme takto nepotkali. Boty do města sladěné s kalhotami, nebo džínami, klidně i roztrhanými, ale stejně to vypadalo tak nějak lépe. Trička s límečkem, košile, svetříky, kabáty, bavíme-li se pouze o mužích – ženy jsou kapitola sama pro sebe. Korejci milují nakupování a jejich obchoďáky jsou hotovým snem našich přítelkyň – v mnohých nenajdete obchod, který by neprodával něco na sebe, ani ekvivalent Billy nebo Alberta, zkrátka od sklepa až po půdu jenom oblečení, boty, doplňky a tak dále.

Obchoďáky jsou třeba i v metru a jsou fakt obrovské, nedohlédnete na konec.

Korejci mají rádi pivo, a tak jsme celí vykulení koukali na hospodu s Velkopopovickým kozlem, profesionálně čepovaným do vychlazené sklenice Plzeňského prazdroje, vytažené z mrazáku. Pivo stojí poměrně dost, čepované i kupované je od 70 Kč výš. Korejské pivo jako takové není špatné, značku nevíme. K pivu vám v hospodě mnohdy dají neomezený přísun Pop-cornu nebo pálivého slaného zobaní, což je velmi ošklivý trik, jak zvýšit jeho konzumaci. U nás bych to také uvítal, i když asi tuším, jak by to dopadlo.

Ve městě jsme se ještě stavili na večeři. V Korei je poměrně časté, že v restauraci vám jídlo nevaří, ale pouze vám donesou suroviny a večeři si uvaříte svépomocí na vařiči přímo na stole. Musím říct, že to je ještě o stupínek zábavnější si bez slovníku natipovat jídlo, pročež vám pak donesou něco co nevíte, co je, natož jak se to má uvařit. U masa jsme samozřejmě věděli, ale u pikantní směsi v dalších dnech jsme asi působili trochu zmateně, takže nám nakonec obsluha restaurace trochu asistovala. Jídlo může být velmi pálivé. Není to úplně tak, že by vám po jednom soustu upadla čelist, ale čím více toho sníte, tím je hůř. Takže nakonec se dostanete do bodu, kdy už to prostě dál nejde, dva litry vody zmizely ve vašich útrobách a utíráte pot.

Palác a věž

Ve středu jsme vyrazili do královského paláce Gyeongbokgung, vybudovaného ve 14. století. Paláce byly během svátků přístupné zdarma, takže jsme potkali hodně místních, kteří sem vyrazili s rodinou. Hodně místních bylo oblečeno v národních krojích. Součástí paláce je i národní muzeum a zahrady. Tento palác je největší z pěti paláců, které dynastie Joseon vybudovala.

Po prohlídce jsme vyrazili pěšky směrem k N Seoul Tower, která se nachází asi 4 km jižně od paláce. Cestou jsme narazili ještě na pár historických paláců, staré městské hradby, které byly součástí parku a vyšlápli jsme kopec, na kterém se věž nachází. Shledali jsme, že kupovat si lístek na lanovku je zbytečné a cesta opravdu rychle utekla.

Na věž jsme sice měli lístky zakoupené online, ale stejně jsme při vyzvednutí dostali pořadové číslo a museli jsme asi hodinu čekat na vyvolání. No, ale lepší, než ve frontě.
N Seoul Tower je turistická atrakce se vším, co k tomu patří, takže se snaží turisty rozptýlit promítáním, televizí ve výtahu, focením před zeleným plátnem a tak dále. Výhled shora ale stojí za to a říkali jsme si, že takhle přece člověk město jen tak neuvidí… Možná jsme neměli tak úplně pravdu…

Po návštěvě věže jsme vystopovali autobus a nechali jsme se dovézt k mostu Banpo, který by měl být světelnou a vodní atrakcí. Byť jsme tam byli přesně v osm, bylo zde pusto a prázdno a nic se nedělo. Po 15 minutách jsme se rozhodli, že pro dnešek pokus vzdáme a přijdeme třeba o víkendu. Došli jsme asi 2 km na metro a hurá domů.

War Memorial Hall a Gangnam

Čtvrtek měl být trochu odpočinkový den, takže jsme vyrazili do místního muzea korejských válek, které má jednak připomenout válečnou historii Korei a hlavně zabránit dalším válkám. Jednak je zde historicky zmapováno, kterých válek se Korejci účastnily, včetně dobových zbraní a nástrojů a součástí výstavy je i rozsáhlý exteriér, kde je k nahlédnutí velké množství tanků, letadel, aut, lodí, vrtulníků a střel.

Na večer jsme vyrazili do slavné čtvrtě Gangnam, o které se také zpívá v oné proslulé písničce. Je to nejbohatší čtvrť Soulu, s největšími obchoďáky a nejvyššími mrakodrapy. Bohužel jsme i proti plánu opět nachodili něco k deseti kilometrům.

Bukhansan National Park

V pátek jsme vyrazili metrem na stanici Bulgwang, která byla podle map nejblíže vstupu do parku.

K mapám dodám asi tolik: Nepočítejte v Koreji s mapami Google. Zřejmě podléhají nějaké státní regulaci a vypadají jako z počátku milénia: pouze velmi neostře formátované obrázky (nejsou to vektorové mapy), vůbec nefunguje navigace, kromě hledání hromadné dopravy, ale jinak ani pěší, ani navigace v autě zde není možná. Mapy se nedají stáhnout offline a jejich použití je utrpení. Naopak musím vyzdvihnout Mapy.cz, které jsem si stáhl ještě na Taiwanu a offline fungují výborně. Pěší navigace relativně funguje, pokrytí turistických cest je výborné.

Takže jsme vyrazili nahoru po schodech a po pár minutách cesty nás přivítal turistický rozcestník. Byla k dispozici lehká trasa a pokročilá. Vybrali jsme pokročilou a vyrazili na cestu. Šli jsme po skále pořád do kopce a výlet se nám začal hodně líbit. Sklon terénu byl přesně takový, aby člověk jen tak tak šel po skále nahoru, ale zároveň ještě nepotřeboval jištění. Připadali jsme si trochu jako kamzíci. Cesta byla ohraničená v širokém pruhu ploty, takže jsme se nebáli, že se ztratíme. Bylo zde ale hodně lidí, takže jsme i tak vždycky věděli kudy je nejlepší jít.

Po tři-čtvrtě hodině stoupání jsme se dostali asi o 300 metrů nad město a otevřel se nám nádherný výhled. Mnohem lepší, než věž!

Poté jsme pokračovali na další vrchol, tentokrát již 550 metrů nad mořem, a pak ještě jeden. To už se začalo schylovat k pozdnímu odpoledni, a tak jsme se rozhodli přehodnotit naši trasu a seběhnout podle říčky do údolí, kam jsme dorazili asi kolem čtvrté hodiny. Na návštěvu parku si v případě, že budete v Seulu rozhodně udělejte čas a zarezervujte si ho hodně. Na malou část určitě den, na návštěvu vyšších vrcholů to bude chtít vyrazit brzy a řádně připraveni.

Našli jsme autobus, směřující k hostelu a po příjezdu jsme si dali výbornou pizzu (na Taiwanu nedostatkové zboží).

Vsuvka o módě, historii a vládě

Když jsem v minulých kapitolách naznačoval o stylu oblékání Korejců, myslel jsem si, že alespoň v outdoor stylu budeme na špičce. No tak rovnou vám říkám, že na to zapomeňte. Opět >95% lidí, které jsme v parku potkali měli naprosto profesionální výbavu: boty do hor, sportovní kalhoty, funkční tričko, vybrané nejlepší bundy, hůlky, na zádech vybrané batohy a v nich složené zásoby na celodenní tůru a jak jsme nahoře zjistili, mnohdy také malé židličky. Nic vás nerozseká tak, jako když po 2 hodinách strmého výstupu jenom s lahví vody a nějakými nutnostmi v jednom batohu na dva lidi přijdete, utrmácení a propocení na kost, nahoru a tam zjistíte, že místní si sem dotáhnou desetikilový batoh s obývákem a rozloží si pod stromy piknik, kde hodují a úplně na pohodu se spolu baví, jakoby se nechumelilo. Až zde mi došlo, jak jsou zde neuvěřitelně vepředu.

Zatímco po roce 1953 to byla po válce jedna z nejchudších zemí na světě vůbec (10. od konce), dnes jsou na špičce (15). Zároveň zde máte živoucí důkaz jak může vláda ovlivnit budoucnost země, protože Korea byla právě po válce rozdělena na Severní a Jižní. Do té doby jednotnou zemi se stejnými lidmi rozsekli podle vodorovné čáry. Zatímco v Severní části byli Sověti, Spojené Státy okupovali Jižní. Rozdíl mezi oběma zeměmi je jako nebe a dudy. Bohužel i v Jižní Korei byla na začátku diktatura, a to po 20 let. Už během diktátorství byla nastartována ekonomika země a to drastickou změnou ekonomického modelu. Od osmdesátých let je již Jižní Korea demokratickou zemí od devadesátých let jsou již na špici. Tak moc to bije do očí, že bych opravdu všem z ČR, kteří mají pochybnosti zda je lepší minulý nebo současný režim, doporučil, nechť nastoupí do letadla a jednou se podívat na výsledek experimentu, totiž souběžného běhu totalitní vlády a vlády diktátorské a po převratu demokratické, v jedné zemi, rozdělené na půl. Je to trochu jako kdyby v roce 68 Sověti udělali invazi pouze do dnešní ČR a Slovensko mělo víceméně volnou cestu nad nímž by visela ochranná ruka USA a OSN.
Dnes je HDP na obyvatele Jihu  je 18x vyšší, než v KLDR a proto by případné sjednocení mohlo být pro rozpočet fatální. Naučí vás to také lekci, že diktátorství nemusí vést nutně k záhubě, záleží na vůdci.

V Sobotu

jsme vyrazili do dalšího paláce Changgyeonggung a cestou jsme si ještě prohlídli město a několik dalších památek. Opět jsme nachodili asi 10 km a v metru jsme strávili víc času, než jsme plánovali. Na večer jsme se opět jeli podívat na Banpo Bridge. Na show jsme čekali asi hodinu a půl, pročež jsme po spuštění zjistili, že naše strana mostu je vypnutá. Naštěstí program běžel dvakrát, a tak jsme se ještě stihli přesunout. Jako omluvu nám odpálili ohňostroj.

Další den jsme vyrazili vlakem do Daegu nebo chcete-li česky Tegu. To je město na Jihu Korei, v němž žije přibližně 2.5 milionu obyvatel. Atmosférou bych ho ale přirovnal ke klidnějším českým krajským městům. Zde jsme dorazili na vlakové nádraží, přestoupili jsme na metro a našli jsme náš GO Hostel.  Ten nás příjemně překvapil, protože za požadovanou cenu byl poměrně luxusní. Mezi nestandardní služby patřila například snídaně nebo kafe, přístup na terasu s masážním křeslem, kde jsme mohli večer pařit s ostatními hosty. Jinak jsme samozřejmě měli k dispozici postele se zásuvkou, světlem a vlastními záclonami. V Daegu jsme navštívili Kim Gwangseok-gil Street, kde se narodil v Korei známý umělec, další místní kopec ze kterého byl neméně nádherný výhled na město, než v Soulu. V úterý jsme si pak prohlédli centrum jako takové, ale už jsme toho nachodili mnohem méně.

Večer jsme pak sedli na letadlo a odletěli na Taiwan. Dorazili až kolem půlnoci, stihli jsme akorát autobus do Taipei k hlavnímu nádraží za 40 TWD (metro by bylo asi za 160) a od nádraží jsme si museli vzít Uber, protože noční MHD v Taipei není.

Na této dovolené bych závěrem ocenil, že jsme celý týden nepotkali žádné Čechy 

V ČR se dneškem rozjíždí účtenková loterie. Jedná se službu k systému EET, aby si lidé brali účtenky i za malé nákupy, a tím donutili obchodníky evidovat maximum transakcí.

Na webu pak zákazník musí vyplnit následující údaje (uff to jsou tak 2 minuty na účtenku). Zřejmě situaci půjde řešit registrací a opisovat pouze části FIK a BIK kódu. Losování o výhry je pak jednou měsíčně.

Systém má zřejmě řadu omezení, jako například jedna účtenka od stejného obchodníka denně.

Jak je to na Taiwanu?

Zde také probíhá účtenková loterie.

K účtence většinou dostanete malý papírek s názvem obchodu, osmimístným! číslem, které je zároveň herním kódem a dalšími údaji, které jsou pro úsporu papíru ve formě dvou QR kódů.

Do nich se podařilo vměstnat  spoustu dat, jako například všechny potřebné identifikátory pro finanční správu, nakoupené produkty atd.

Udělat to chytře a efektivně překvapivě žádného českého úředníka nenapadlo (nebo nechtělo napadnout). Co kdyby se pak třeba dal ten QR kód naskenovat tou mobilní aplikací a šetřilo to čas? Že by třeba QR kódy obsahovaly seznam výrobků a mohly zákazníkovi sloužit jako digitální archiv účtenek například pro pohodlné vyřízení reklamace a osobní finanční audit? Ne, myslím, že nejlepší to bude opisovat. Co nejsložitější systém pro jediný účel s nulovým přínosem.

Každý 25. den v lichém měsíci je pak na webu zdejšího ministerstva financí uveřejněno osm čísel. Ty se vztahují ke všem účtenkám vydané předchozí dva měsíce (na konci září vyšla čísla pro červenec a srpen).

Pokud se vám shodují poslední tři čísla z jakékoli účtenky s konci vylosovaných šesti čísel, vyhráváte 200 NTD (150 Kč). To je šance 0.006% na každou účtenku a proto hodně lidí alespoň tuto cenu vyhraje. Cena je k vyzvednutí na poště, nebo je možné ji v případě 7/11 uplatnit jako slevu z nákupu.

Když se ovšem shodují 4 čísla s třemi vylosovanými čísly, vyhráváte $1000, za 5 čísel je $4000, za 6 čísel $10000, shoda 7-mi čísel vyhrává 40000$ a 8-mi $200000. Pak jsou vylosována ještě dvě extra čísla, která při plné shodě vyhrávají 2 miliony, respektive 10 milionů dolarů. Tuto výhru vám na poště, ani v marketu ovšem nevydají.

Do $1000 se výhra nedaní, pro vyšší výhry je pak daň 20%. Hrát můžeme i my, cizinci.

Rád bych toto napsal jako připomenutí a srovnání, jak se u nás některé věci řeší naprosto otřesně a nefunkčně. Místo aby to sloužilo jako pozitivní motivace, mám tendenci být ze stavu spíše mrzutý a opisování čísel na webu moji náladu zřejmě příliš nezlepší.