Protože reálné události jsou nyní rychlejší, než tempo, jakým stíhám psát, budu muset udělat mé příspěvky stručnější.

Cesta do Cebu

13. února jsme vyrazili na Filipíny. Letěli jsme do Cebu, kde jsme se potkali se Šárkou a s Petrem, se kterými jsme synchronizovali naši dovolenou a jejich cestování po Asii. Na pokoji jsme si dali ruma s Colou, dobré čipsy a vyrazili jsme do „Robinsona“ na večeři. Druhý den jsme vstávali asi v 5, protože jsme museli chytit loď. Naštěstí jsme měli online rezervaci včetně placení, a tak jsme se jen probojovali obrovskými frontami, které zde byly. Loď nebyla úplně plná, ale když jsem viděl to množství lidí, bez palubenky bych panikařil.

Cesta lodí na Cebu trvala asi 2 hodiny a ujeli jsme asi 80 km. Po příletu byl do Cebu na Filipínách tajfun, takže i vlny na moři nám neudělali moc dobře. Po příjezdu jsme si pronajali auto a jeli jsme k našemu hotelu Aladin. Šárka s Petrem bydleli stylem low cost, najdi co můžeš.

Pláže a koupání

Protože den byl ještě mladý, rozhodli jsme se prozkoumat pláže jižně od hotelu, a zjistili jsme, že Boromeo resort, který je kousek od nás, je zavřený, ale na pláž se dá dostat od vedle. Nikdo nás nevyháněl, a tak jsme zde strávili krásné odpoledne. Boromeo byla asi jedna z nejhezčích pláží, které jsme na Filipínách okusili. Druhý den jsme se vypravili na malý ostrůvek severně od Camotes. Nechali jsme se převézt a dohodli jsme si i čas návratu. Na ostrůvku byla další z nádherných pláží a mohli jsme si tak vychutnat neskutečně nádhernou modř, čisté moře, čistý vzduch a klid bez turistů.

Cesty po ostrově

Na víkend jsme si půjčili motorky. My jsme měli větší, poloautomatickou Hondu a Šárka s Petrem si půjčili skútr. Ještě než jsem stihl dát Petrovi školení, byl rychlejší a málem se vyboural s jinou motorkou. Tak příště musím více krotit. Hned ten den jsme se byli podívat v San Franciscu a v Poro, „hlavních“ městech na obou ostrovech, spojených silnicí.

Odpoledne jsme pak navštívili jezero Danao, kde jsme se projeli na šlapadlech a koukli na rozhlednu.

V neděli jsme se jeli podívat na Paraiso Cave a na Bakhaw Beach. Den následující jsme jeli až úplně na východ, do Bukilat cave a cestou zpátky jsme to vzali přes hory ve středu ostrova, které jsme na motorce málem nevyjeli. Místní na nás koukali ještě jako na větší šílence, když jsme se ocitli na jejich silnici v horách, kam nikdo ani nepáchne – holt dobrodruzi.

Kde se koupat

Jak Š&P střídali ubytování, jezdili jsme s nimi, abychom si prohlédli, kde je to nejlepší a získali inspiraci pro příště. Navštívili jsme také Mangodlong beach, která je ale spíše pro turisty. Ono na těch plážích máte na výběr asi tak ze dvou možností: buď tam budou turisté, co vám budou krást lehátka, ale zato tam bude písek, sprcha a restaurace, nebo tam budou místní vlezlí děti, kteří se budou shlukovat do velkých skupinek, koukat na vás a prosit o peníze. Další možností je mít štěstí, že někde budete úplně sami. Za nás byla asi nejlepší Borromeo beach a samozřejmě ostrov Tulang.

Naše dovolená se pomalu chýlila ke konci. Poslední den jsme ještě strávili v Cebu prohlídkou pevností a města, ale možná, že koupání na Camotes bylo lepší. Moře zde bylo fakt nádherné a průzračně čisté. Ceny relativně nízké, záleží jak za co. Doporučuji si pečlivě spočítat peníze, protože na Camotes je problém vybírat z bankomatu, nejlepší je vyměnit někde ve Western Union v Cebu. Datové spojení na Camotes je tragédie. I mobilní operátoři zřejmě sdílí jeden spoj, takže datování přes HSDPA bylo neštěstí.

Fotky

Fotky Taipei

Zde ještě zbytek fotek mezi Filipínami a odjezdem Kristý domů:

Kristý přijíždí

V únoru mě na Taiwanu navštívila moje přítelkyně Kristýna. Setkání předcházelo mnoho týdnu nervozity a napjatého očekávání, které se nakonec proměnily v radost ze společného shledání a výletů, které jsme si i přes únorovou nepřízeň počasí velmi užili. Když mluvím o nepřízni počasí, myslím tím, že celý únor byla zima a pršelo. Ne pořád, ale dost na to, abychom byli neustále promrzlí a alespoň něco jsme měli morkého.

Začátkem února jsme strávili pár dnů v Taipei, mezi navštívenými lokalitami bych vypíchnul všechny možné night markety, restaurace, prezidenský palác a National palace museum.

Začátkem týdne jsme vyrazili na plánovanou cestu kolem Taiwanu. Na skútru. Byla zima a pršelo. Protože jsme ale tuto cestu měli v plánu opravdu dlouho, počasí nám nenahnalo strach a vyrazili jsme. První den jsme jeli přes Keelung a první zastávku jsme chtěli udělat v Jiufenu, ale velké množství turistů a také velmi otravní místní, chtějící vydělat maximum peněz i na parkování, které zde na Taiwanu bývá velmi laciné, nás odradilo, a tak jsme se rozhodli pokračovat bez nervů. Přes Airbnb jsme si našli ubytování v Yilanu a během odpoledne jsme tam dojeli. Myslím, že toto byla jedna z nejnáročnějších cest, které jsem na Taiwanu podnikl. Asi bych díky této zkušenosti varoval náhodné motorkáře před dlouhými výlety za nepříznivých podmínek. Nemožnost využít dálnice je velmi unavující a zdlouhavá cesta i 100 kilometrů je velmi vyčerpávající. 125 kilometrů dlouhou trasu z Taipei do Yilanu jsme jeli 3,5 hodiny čistého času, se zastávkami ještě déle – zkrátka dorazili jsme až ve tři čtvrtě na pět, a to jsme z Taipei vyjížděli před jedenáctou.

Každopádně ještě plni energie jsme se vyptali příjemného domácího na cestu a ten nám poradil nejdříve Dongmen Night Market, kde jsme si ulovili něco k jídlu a dále jsme jeli kousek vlakem na Jiaoxi Station, kde jsme smočili nohy v Tangwei Springs Park. Po návratu zpět jsme padli do postele a usnuli jsme.

Druhý den, jsme vyrazili na dalších 120 kilometrů naší etapy. Tato část cesty byla obvzláště obtížná, protože se jede náročnou, strmou silnicí mezi oceánem a horami, která se vine do hor a zase dolů. Nalevo byl útes ze kterého bychom padali stovky metrů a napravo skály, které téměř denně vrhají uvolněné balvany na silnici a občas někoho trefí.. Cestou jsme potkali mnoho kolon, na které se náš skútr velice hodil, protože jsme je mohli předjet, viděli jsme 3 spadlé kameny, silnici využívají těžké náklaďáky, které jedou o 106, takže když jsme na začátku čekali na zelenou a viděli jsme obrovské železné, těžké kolosy jak kolem nás jedou s doslova hořícími brzdami, modlili jsme se, za pečlivě provedenou předjízdní prohlídku a aby to naše brzdy zvládly.

Po náročné cestě horami nás přivítal Národní park Taroko. Protože jsme na místo dorazili asi ve 2, rozhodli jsme se poradit se s paní v informačním centru, co by se dalo za zbytek dne ujít a byl nám doporučen Shakadang Trail, na který jsme stejně chtěli jít. Zde mi dovolte malou odbočku: informační centra na Taiwanu fungují na jedničku. Využil jsem jejich služby asi 3 a vždy se velmi snažily, byť lámanou angličtinou, pomoci. Dostal jsem mapu oblasti a radu, kterou jsem potřeboval.

Na cestu se nám udělalo hezky a tak jsme  měli dobrou náladu. Trail byl nádherný, šli jsme údolím podle malebné řeky s úžasnými kameny, tvořícími s vodou nádherné tvary a malůvky. Po půlhodině chůze jsme setřásli téměř všechny běžné turisty a po zbytek naší procházky až na konec trailu jsme šli sami. Po vrácení ke skútru jsme vyrazili k dalšímu ubytování v Hualienu. Pán opět moc příjemný, ukázal nám co a jak, přidělil nám samostatný pokoj a poradil nám, kam vyrazit. Dle jeho instrukcí jsme našli Dongdamen Night Market, nakoupili jsme nějaké zobání a pivko na večer a vyrazili spát.

Zemětřesení

Již v neděli předchozího týdne, vlastně dva dny po příletu Kristý, se nám stalo první překvapení. Zrovna jsem byl v koupeně, když jsem náhle dostal zvláštní pocit, podobný opilosti a celý jsem se rozkymácel. Když jsem svůj mozek přesvědčil, že to nejsem já, kdo se klepe, nýbrž celá budova, už se z pokoje ozývalo zděšené „míláčku?!“ a já jsem za skřípotu skel, které tvoří stěnu koupelny pochopil, že jsme zažili naše první velké zemětřesení. Do té doby byly jen menší a já jsem je nikdy necítil.

Zpět v Hualienu: Chvíli po půlnoci Kristý už spala, já jsem ještě něco četl na telefonu, se najednou ozvalo hrozivé dunění a celá místnost se rozetřásla. Jak v Taipei zemětřesení bylo takové ladné a plynulé, tady to bylo velmi „ostré“ a hodně velké. U nás v pokoji spadla flaška na zem, postel se nám odsunula od stěny, třesem jsem probudil Kristýnu a během pár sekund jsme vyrazili dolů – spali jsme v druhém – nejvyšším patře. Cestou jsem si stihl všimnout, jaká spoušť je po domě. Shozená televize, převrácené botníky, spadlé věci ze skříněk na zem. Před domem jsme čekali asi hodinu s ostatními. Zajímavě na události reagovali místní, někteří sedli do auta a odjeli, jiní šli hned spát, někteří jezdili na motorkách jako šílenci, i když bylo v ulicích hodně lidí. Postupně jsme se z místních sociálních sítí dozvěděli o spadlé budově. tou dobou jsme již také samozřejmě informovali rodiny, než se k nim informace dostane jinak.
Celou noc jsme strávili na pohovce v přízemí, smysly naladěny na nejvyšší pohotovost. Bohužel po zemětřesení následovalo ještě množství větších i menších otřesů, z nichž některé aktivovaly i naše telefony (mimořádné varování), jiné jsme jen cítili.

Druhý den jsme se vyrazili podívat po městě. Ještě jsme všichni cítili další otřesy – zhruba každých 20 minut. Ve městě byla hotová spoušť, popraskané silnice, zavřený most, strom spadlý na auto, spadlý jeřáb na rozestavěné budově, nemluvě o spadlém hotelu, který jste jistě viděli ve zprávách.

S ohledem na tyto skutečnosti a také vzhledem k tomu, že Taroko bylo celé uzavřeno, jsme se rozhodli jet zpátky do Taipei, a to vlakem, protože po bezesné noci jsme byli totálně vyčerpaní. Cesta vlakem měla ty výhody, že byla rychlá, relativně bezpečná (oproti silnici) a za 600 dolarů jsme si mohli nechat poslat i skútr.

Zde odkazuji na 2 videa: první jsem natočil sám, krátce po zemětřesení. Když si to dáte nahlas, tak v prvních dvou sekundách můžete slyšet konec jednoho z dalších otřesů, který následoval po tom hlavním. Ve čtvrté sekundě mi pak zavrní mobil – to bylo prezidentské varování, které přišlo všem lidem v oblasti. Obraz se třese ne kvůli zemětřesení, ale hlavně protože jsem byl ještě v šoku. Právě ten třes poskytuje i mě samotnému zpětně takový důkaz, že to až zas tak v pohodě nebylo – nahrávka byla pořízena asi 5 minut po hlavním zemětřesní.
Druhé video je kompilace záběrů z různých bezpečnostních kamer, zachytávajících danou situaci. Na některých záběrech je krásně vidět, jak zemětřesení probíhalo – nejdříve krátké otřesy a pak pohyb podobný velmi ostré spirále či elipse.

Zpět v Taipei

Z našeho předčasně ukončeného výletu jsme se vrátili do Taipei, druhý den jsme vyzvedli moto a začali jsme vymýšlet náhradní program. Naštěstí v Taipei toho bylo hodně k vidění, takže jsme navštívili například Wulai, kde se nachází cenově rozumné privátní hot springy. Platí se od 200 dolarů za osobu na hodinu. Další den jsme opět změnili bydlení přes Airbnb, protože to, co jsme si našli bylo hlučné a poměrně nevyhovující z hlediska vybavení. Nový podnájem byl asi nejlepší, který jsme do té doby zažili. Měli jsme samozřejmě samostatný pokoj a naši hostitelé byli příjemný a ochotný pár, dokonce nám dali k dispozici svoji pračku a sušičku.

Odpoledne jsme se šli projít do taipeiské ZOO. Tu vám rozhodně doporučujeme navštívit, z pro nás exotických zvířat zde můžete vidět například klokana a samozřejmě pandy, jak „klasické“, tak i červené, které se nám líbily asi ještě o trochu víc. V sobotu jsme navštívili Hot Springy v Beitou, kam jezdíme během semestru skoro každý týden. V neděli jsme se jeli podívat na Yao Yue Teahouse v Maokongu. V pondělí jsme pak udělali výlet do geoparku v Yehliu a večer jsme si dali s ostatními pivo na rozloučenou v baru 45.

V úterý 13. nás pak čekala cesta na Filipíny, kde jsme strávili dalších 10 dní. o tom ale až příště.