Na týden v Jižní Koreji

Úvod

Protože ve středu 4. října a další pondělí a úterý byly na Taiwanu a také v Korei státní svátky, místní varianta amerického díkuvzdání, rozhodli jsme se s Martinem, že zkusíme najít levné letenky do zahraničí a uděláme si krátkou pauzu. Vietnam, který bychom také chtěli navštívit byl bohužel drahý, a tak nakonec padlo rozhodnutí na Jižní Koreu. Koupi letenek se nám podařilo zoptimalizovat tak, že cestu tam jsme podnikli přímo z Taipei do Soulu s Eastar jet za 119300 KRW (1 Kč je asi 49 KRW, 1000 KRW je cca 20 Kč) -> cena za jednoho asi 2400 Kč a zpáteční z Daegu na letiště TPE v Taoyuanu s T’way za 68000 KRW.  Byť se to může zdát jako dost, je to na Koreu poměrně dobrá cena a o pár set nižší se dá sehnat jen někdy na leden hodně dopředu, takže jsme měli velké štěstí.

Koreu jsme navíc chtěli vidět, než nastane zima, která zde bývá tuhá. Soul je od Taipei vzdálený asi 1500 Km severo-severovýchodně a leží o něco málo jižněji než ČR. Během našeho pobytu jsme měli takřka ideální počasí, bylo cca 23-26 stupňů, podle dne a lokace. Zatímco Seoul je chladnější, Daegu bývá označováno za Afriku Koree, protože patří mezi jedno z nejteplejších měst.

Po příletu jsme se, navyklí na tropické klima Taiwanu, začali rozplývat nad příjemnějším klimatem a po projití všemi kontrolami bez větších zádrhelů, jsme začali zjišťovat, jak se dostat na hostel. Měli jsme vyhledané nějaké spoje, ale nevěděli jsme, jak to bude s jízdenkami. Položili jsme telefony na stůl a začali jsme chytat připojení a Googlit. Kéž by na všech letištích byli podobní lidé, jako se nás ujali. Jakmile kolemjdoucí pár viděl, že se tváříme mírně zmateně, ihned přispěchali a začali nám radit, jak to funguje, on nasdílel WiFi abychom měli připojení, poradil aplikaci na telefon na hledání spojů a ona mezitím proaktivně odkvačila a za pár minut se vrátila se dvěma brožurkami pro turisty a mapou Soulu. Ideální.

Zjistili jsme, že z letiště vede dráha Airport express (Arex), která je velmi dlouhá, má málo zastávek a to především ty, kde se dá dobře přestoupit na ostatní linky.
Metro v Soulu je… no, podívejte se nejdřív na mapu:

Uf, no tohle nám dalo hodně zabrat. Jeli jsme z mezinárodního letiště Gimpo modrou linkou Arex na světle hnědou linku číslo 6 a na ní jižně na zastávku Sangsu.

Metro samo o sobě je samozřejmě šíleně složitý komplex a cestování s ním je strašně dlouhé. I poměrně krátké vzdálenosti se jedou třeba hodinu. Přestupy jsou na chození mnohem delší, než v Praze. Na naši obranu se dá říct, že máme perfektní tramvaje, v nich se alespoň podařilo zavést mobilní signál, tady ho ale mají i metru (všude, ne jen na stanicích vybudovaných v posledních letech), takže je to remíza.
Metro jezdí jak pod zemí, tak nad zemí, na mostech a tak. Všude jsou spousty obrazovek (jakože třeba jenom na jediném nástupišti nad dveřmi je jich dohromady 12, ukazující aktuální polohu metra v předchozích stanicích) a stanice jsou hlášeny v několika jazycích, včetně angličtiny. Vždy při vchodu a výstupu musíte přiložit jízdenku (většinou za 1350 KRW + 500 za vratnou zálohu), nebo tamní lítačku, jménem T money card, která funguje nachlup stejně, jako Easycard – opět se dá koupit úplně všude a funguje po celé Korei, ne jen v jednom městě.

Fotky z metra v Soulu

Ubytování a noční život

Ubytovali jsme se v hostelu Guesthouse 345. Jedná se o malý baráček skoro u řeky, blízko centra. Cena byla akceptovatelná a zřejmě záleží na podmínkách objednání. Booking na přímo by mohl být levnější. Pokoje jsou rozdělené dle pohlaví a na našem byli 4 místa. Koupelna společná, Wifi v ceně, k dispozici kuchyně, stůl, TV, pračka a ochotný majitel na chatu. Všechno probíhalo naprosto na pohodu a platí zde slovo.

Po ubytování jsme se šli podívat na večerní dění v centru místní čtvrti.

Celé město se zdá čistší, než Taipei, lidé se starají o svůj majetek, ale je zde poznat, že v Asii funguje jinak odpadové hospodářství: popeláři zjevně sbírají pytle přímo z ulice (BTW pečlivě se tu třídí plast, papíry, plechovky a zbytky jídla). Nejvíce jsem byl zaskočen místní módou a stylem oblékání. Nevím, jak to napsat co nejvýstižněji, ale zkrátka, všichni, tím myslím úplně všichni, které jsme na ulici potkali byli oblečení velmi slušně, podle poslední módy, všechno ladilo, včetně krytu telefonu. Korea je lokálním módním tahounem a nejvíce je to vidět, když vyrazíte do města v kalhotách Adidas s normálním tričkem a teniskami. Ne, nikoho jiného jsme takto nepotkali. Boty do města sladěné s kalhotami, nebo džínami, klidně i roztrhanými, ale stejně to vypadalo tak nějak lépe. Trička s límečkem, košile, svetříky, kabáty, bavíme-li se pouze o mužích – ženy jsou kapitola sama pro sebe. Korejci milují nakupování a jejich obchoďáky jsou hotovým snem našich přítelkyň – v mnohých nenajdete obchod, který by neprodával něco na sebe, ani ekvivalent Billy nebo Alberta, zkrátka od sklepa až po půdu jenom oblečení, boty, doplňky a tak dále.

Obchoďáky jsou třeba i v metru a jsou fakt obrovské, nedohlédnete na konec.

Korejci mají rádi pivo, a tak jsme celí vykulení koukali na hospodu s Velkopopovickým kozlem, profesionálně čepovaným do vychlazené sklenice Plzeňského prazdroje, vytažené z mrazáku. Pivo stojí poměrně dost, čepované i kupované je od 70 Kč výš. Korejské pivo jako takové není špatné, značku nevíme. K pivu vám v hospodě mnohdy dají neomezený přísun Pop-cornu nebo pálivého slaného zobaní, což je velmi ošklivý trik, jak zvýšit jeho konzumaci. U nás bych to také uvítal, i když asi tuším, jak by to dopadlo.

Ve městě jsme se ještě stavili na večeři. V Korei je poměrně časté, že v restauraci vám jídlo nevaří, ale pouze vám donesou suroviny a večeři si uvaříte svépomocí na vařiči přímo na stole. Musím říct, že to je ještě o stupínek zábavnější si bez slovníku natipovat jídlo, pročež vám pak donesou něco co nevíte, co je, natož jak se to má uvařit. U masa jsme samozřejmě věděli, ale u pikantní směsi v dalších dnech jsme asi působili trochu zmateně, takže nám nakonec obsluha restaurace trochu asistovala. Jídlo může být velmi pálivé. Není to úplně tak, že by vám po jednom soustu upadla čelist, ale čím více toho sníte, tím je hůř. Takže nakonec se dostanete do bodu, kdy už to prostě dál nejde, dva litry vody zmizely ve vašich útrobách a utíráte pot.

Palác a věž

Ve středu jsme vyrazili do královského paláce Gyeongbokgung, vybudovaného ve 14. století. Paláce byly během svátků přístupné zdarma, takže jsme potkali hodně místních, kteří sem vyrazili s rodinou. Hodně místních bylo oblečeno v národních krojích. Součástí paláce je i národní muzeum a zahrady. Tento palác je největší z pěti paláců, které dynastie Joseon vybudovala.

Po prohlídce jsme vyrazili pěšky směrem k N Seoul Tower, která se nachází asi 4 km jižně od paláce. Cestou jsme narazili ještě na pár historických paláců, staré městské hradby, které byly součástí parku a vyšlápli jsme kopec, na kterém se věž nachází. Shledali jsme, že kupovat si lístek na lanovku je zbytečné a cesta opravdu rychle utekla.

Na věž jsme sice měli lístky zakoupené online, ale stejně jsme při vyzvednutí dostali pořadové číslo a museli jsme asi hodinu čekat na vyvolání. No, ale lepší, než ve frontě.
N Seoul Tower je turistická atrakce se vším, co k tomu patří, takže se snaží turisty rozptýlit promítáním, televizí ve výtahu, focením před zeleným plátnem a tak dále. Výhled shora ale stojí za to a říkali jsme si, že takhle přece člověk město jen tak neuvidí… Možná jsme neměli tak úplně pravdu…

Po návštěvě věže jsme vystopovali autobus a nechali jsme se dovézt k mostu Banpo, který by měl být světelnou a vodní atrakcí. Byť jsme tam byli přesně v osm, bylo zde pusto a prázdno a nic se nedělo. Po 15 minutách jsme se rozhodli, že pro dnešek pokus vzdáme a přijdeme třeba o víkendu. Došli jsme asi 2 km na metro a hurá domů.

War Memorial Hall a Gangnam

Čtvrtek měl být trochu odpočinkový den, takže jsme vyrazili do místního muzea korejských válek, které má jednak připomenout válečnou historii Korei a hlavně zabránit dalším válkám. Jednak je zde historicky zmapováno, kterých válek se Korejci účastnily, včetně dobových zbraní a nástrojů a součástí výstavy je i rozsáhlý exteriér, kde je k nahlédnutí velké množství tanků, letadel, aut, lodí, vrtulníků a střel.

Na večer jsme vyrazili do slavné čtvrtě Gangnam, o které se také zpívá v oné proslulé písničce. Je to nejbohatší čtvrť Soulu, s největšími obchoďáky a nejvyššími mrakodrapy. Bohužel jsme i proti plánu opět nachodili něco k deseti kilometrům.

Bukhansan National Park

V pátek jsme vyrazili metrem na stanici Bulgwang, která byla podle map nejblíže vstupu do parku.

K mapám dodám asi tolik: Nepočítejte v Koreji s mapami Google. Zřejmě podléhají nějaké státní regulaci a vypadají jako z počátku milénia: pouze velmi neostře formátované obrázky (nejsou to vektorové mapy), vůbec nefunguje navigace, kromě hledání hromadné dopravy, ale jinak ani pěší, ani navigace v autě zde není možná. Mapy se nedají stáhnout offline a jejich použití je utrpení. Naopak musím vyzdvihnout Mapy.cz, které jsem si stáhl ještě na Taiwanu a offline fungují výborně. Pěší navigace relativně funguje, pokrytí turistických cest je výborné.

Takže jsme vyrazili nahoru po schodech a po pár minutách cesty nás přivítal turistický rozcestník. Byla k dispozici lehká trasa a pokročilá. Vybrali jsme pokročilou a vyrazili na cestu. Šli jsme po skále pořád do kopce a výlet se nám začal hodně líbit. Sklon terénu byl přesně takový, aby člověk jen tak tak šel po skále nahoru, ale zároveň ještě nepotřeboval jištění. Připadali jsme si trochu jako kamzíci. Cesta byla ohraničená v širokém pruhu ploty, takže jsme se nebáli, že se ztratíme. Bylo zde ale hodně lidí, takže jsme i tak vždycky věděli kudy je nejlepší jít.

Po tři-čtvrtě hodině stoupání jsme se dostali asi o 300 metrů nad město a otevřel se nám nádherný výhled. Mnohem lepší, než věž!

Poté jsme pokračovali na další vrchol, tentokrát již 550 metrů nad mořem, a pak ještě jeden. To už se začalo schylovat k pozdnímu odpoledni, a tak jsme se rozhodli přehodnotit naši trasu a seběhnout podle říčky do údolí, kam jsme dorazili asi kolem čtvrté hodiny. Na návštěvu parku si v případě, že budete v Seulu rozhodně udělejte čas a zarezervujte si ho hodně. Na malou část určitě den, na návštěvu vyšších vrcholů to bude chtít vyrazit brzy a řádně připraveni.

Našli jsme autobus, směřující k hostelu a po příjezdu jsme si dali výbornou pizzu (na Taiwanu nedostatkové zboží).

Vsuvka o módě, historii a vládě

Když jsem v minulých kapitolách naznačoval o stylu oblékání Korejců, myslel jsem si, že alespoň v outdoor stylu budeme na špičce. No tak rovnou vám říkám, že na to zapomeňte. Opět >95% lidí, které jsme v parku potkali měli naprosto profesionální výbavu: boty do hor, sportovní kalhoty, funkční tričko, vybrané nejlepší bundy, hůlky, na zádech vybrané batohy a v nich složené zásoby na celodenní tůru a jak jsme nahoře zjistili, mnohdy také malé židličky. Nic vás nerozseká tak, jako když po 2 hodinách strmého výstupu jenom s lahví vody a nějakými nutnostmi v jednom batohu na dva lidi přijdete, utrmácení a propocení na kost, nahoru a tam zjistíte, že místní si sem dotáhnou desetikilový batoh s obývákem a rozloží si pod stromy piknik, kde hodují a úplně na pohodu se spolu baví, jakoby se nechumelilo. Až zde mi došlo, jak jsou zde neuvěřitelně vepředu.

Zatímco po roce 1953 to byla po válce jedna z nejchudších zemí na světě vůbec (10. od konce), dnes jsou na špičce (15). Zároveň zde máte živoucí důkaz jak může vláda ovlivnit budoucnost země, protože Korea byla právě po válce rozdělena na Severní a Jižní. Do té doby jednotnou zemi se stejnými lidmi rozsekli podle vodorovné čáry. Zatímco v Severní části byli Sověti, Spojené Státy okupovali Jižní. Rozdíl mezi oběma zeměmi je jako nebe a dudy. Bohužel i v Jižní Korei byla na začátku diktatura, a to po 20 let. Už během diktátorství byla nastartována ekonomika země a to drastickou změnou ekonomického modelu. Od osmdesátých let je již Jižní Korea demokratickou zemí od devadesátých let jsou již na špici. Tak moc to bije do očí, že bych opravdu všem z ČR, kteří mají pochybnosti zda je lepší minulý nebo současný režim, doporučil, nechť nastoupí do letadla a jednou se podívat na výsledek experimentu, totiž souběžného běhu totalitní vlády a vlády diktátorské a po převratu demokratické, v jedné zemi, rozdělené na půl. Je to trochu jako kdyby v roce 68 Sověti udělali invazi pouze do dnešní ČR a Slovensko mělo víceméně volnou cestu nad nímž by visela ochranná ruka USA a OSN.
Dnes je HDP na obyvatele Jihu  je 18x vyšší, než v KLDR a proto by případné sjednocení mohlo být pro rozpočet fatální. Naučí vás to také lekci, že diktátorství nemusí vést nutně k záhubě, záleží na vůdci.

V Sobotu

jsme vyrazili do dalšího paláce Changgyeonggung a cestou jsme si ještě prohlídli město a několik dalších památek. Opět jsme nachodili asi 10 km a v metru jsme strávili víc času, než jsme plánovali. Na večer jsme se opět jeli podívat na Banpo Bridge. Na show jsme čekali asi hodinu a půl, pročež jsme po spuštění zjistili, že naše strana mostu je vypnutá. Naštěstí program běžel dvakrát, a tak jsme se ještě stihli přesunout. Jako omluvu nám odpálili ohňostroj.

Další den jsme vyrazili vlakem do Daegu nebo chcete-li česky Tegu. To je město na Jihu Korei, v němž žije přibližně 2.5 milionu obyvatel. Atmosférou bych ho ale přirovnal ke klidnějším českým krajským městům. Zde jsme dorazili na vlakové nádraží, přestoupili jsme na metro a našli jsme náš GO Hostel.  Ten nás příjemně překvapil, protože za požadovanou cenu byl poměrně luxusní. Mezi nestandardní služby patřila například snídaně nebo kafe, přístup na terasu s masážním křeslem, kde jsme mohli večer pařit s ostatními hosty. Jinak jsme samozřejmě měli k dispozici postele se zásuvkou, světlem a vlastními záclonami. V Daegu jsme navštívili Kim Gwangseok-gil Street, kde se narodil v Korei známý umělec, další místní kopec ze kterého byl neméně nádherný výhled na město, než v Soulu. V úterý jsme si pak prohlédli centrum jako takové, ale už jsme toho nachodili mnohem méně.

Večer jsme pak sedli na letadlo a odletěli na Taiwan. Dorazili až kolem půlnoci, stihli jsme akorát autobus do Taipei k hlavnímu nádraží za 40 TWD (metro by bylo asi za 160) a od nádraží jsme si museli vzít Uber, protože noční MHD v Taipei není.

Na této dovolené bych závěrem ocenil, že jsme celý týden nepotkali žádné Čechy 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..