Je přelom srpna a září a čeká nás loučení a balení. Ještě předtím jsem však slíbil jsem popsat koupení letenek. Skyscanner nám v červnu vypsal nabídku na 15. hodinový let za necelých 10 tisíc Kč, což byla na tu dobu bezkonkurenční nabídka. Nakonec se ukázalo, že jsme se zřejmě trefili do startu letecké společnosti Sichuan Aerolines v ČR a toto byly jejich promo nabídky. Krátce na to jsme objevili reklamy v MHD právě na tuto společnost.

Za zmínku stojí, že až pár dnů před letem jsme zjistili, že můžeme mít ne jedno, ale 2 zavazadla o váze 23 Kg a součet hran jednoho zavazadla nesmí přesáhnout 157 cm.

Od spolužáků na místě jsme dostali informaci, že například postel je nezařízená a na místě je třeba koupit karimatka, deka a polštář. Do druhého kufru jsme tudíž zabalili povlečení, polštáře, a někteří deky. Když už jsem u toho, v létě tu zatím deka potřeba není, na pokoji je vedro a byť se teplota klimatizací dá snížit, finančně se nevyplatí to hnát nízko. Platí se tu za kWh, čili každý stupeň je vidět na účtu. Pokud se vejde, asi se vyplatí vzít nafukovací karimatku / matraci.

Zde dávám odkaz na redukovaný seznam věcí s sebou. Není zde vše, něco jsem doplňoval na poslední chvíli.

Na letišti

na nás čekalo první překvapení. Když jsme totiž přišli na pasovku, proběhla registrace letenek a mladík za přepážkou se začal shánět po supervizorovi, protože se potřebovali ujistit, že při přestupu v Čcheng-tu bude „vše v pořádku“. Protože supervizorka si musela někam odskočit, poslal nás stranou a že prý nám dá vědět. Posléze se supervizorka objevila a spolu se zástupcem společnosti Sichuan air si fotili naše boarding lístky a pasy. Posléze jsme zjistili, že to tak dělají téměř u všech Čechů a byli jsme napnutí, jak to dopadne. Naštěstí nic dalšího už po nás nechtěli a pustili nás do letadla. Uvidíme na přestupu.

Letěli jsme standardním Airbusem A330 – sedačky v konfiguraci 2, 4, 2 a chytli jsme místo u okénka – dá se to domluvit na check-inu. Pokud máte kolem 190 cm, jako já a Martin, bude cesta trochu nepohodlná, ale docela se daly strčit nohy pod sedačku před námi.  Rozhodně lepší, než A321, která letí z CTU do Taipei.

Před přistáním v Čcheng-tu nám nejprve rozdali imigrační dokumenty do Číny (podobný dokumentu, jako když letíte do Egypta). Protože jsme ale šli jen na transit, po zralé úvaze a poradě s letuškami jsme se rozhodli papíry nevyplňovat a počkat až co se stane. Stalo se to, že ještě po přistání začali jmenovat naše sedačky a požádali nás, abychom zůstali sedět na svých místech. Po odchodu zbytku osazenstva letadla i nás pustili ale ještě v tubusu z letadla jsme byli zastaveni. V síti letušek nás skončilo pět: Já s Martinem, Andrea, která studuje na NTU, univerzitě sousedící s NTUST, Annou ze Slovenska, která jela na Taiwan „na blind“ a s nějakým Izraelcem, také na cestě do Taipei. Po kontrole jmen jsme byli odkloněni po bočních schodech a odvedeni do VIP autobusu, který nás odvezl k jinému terminálu, kde jsme byli letuškami provedeni bočními chodbami téměř bez povšimnutí až k malé pasovce o dvou lidech, kteří nás postupně proklepli a dále ke kontrole příručních zavazadel.

Exkurze na čínském letišti

Zde nastala nemilá věc, a to, že Číňanům na kontrole se nelíbila moje litrová flaška medového Jim Beama z duty free, samozřejmě zabalená v originálním „do not open“ pytli. Paní mi lámanou angličtinou vysvětlila, že musím zpět na check-in (poslední check-in jsem absolvoval v Praze) a poslala mě zpět. Na pasovku už jsem jít nemohl, protože mezitím celníci i letušky zmizeli a jediný kdo byl se mnou v prostoru byl nějaký securiťák. Prosil jsem ho tedy o pomoc, chvíli se se mnou dohadoval, pak chvíli se svým kolegou a nakonec mě provedl přes celé letiště kolem imigračního k oficiální pasovce, které jsme se předtím tak elegantně vyhnuli, kde mi samozřejmě k mé velké nervozitě sebrali pas a poslali mě dál na čínský check-in. Tam jsem byl odvelen k Business & First class přepážce a paní se mě po chvíli briefingu s kolegou zeptala, do kterého ze dvou kufrů, jejichž štítky jsem měl nalepené na svém boarding pasu, chci láhev dát. Zmateně jsem chvíli přemýšlel nad svým boarding pasem a pořadím útržků, pročež jsme se shodli, že si samozřejmě nevzpomínám a že bych preferoval ten větší. Paní chvíli komunikovala vysílačkou a poté odcupitala a mě nechala stát u sloupu. Půl hodiny si mě nikdo nevšímal, pročež jsem si stihl vyzkoušet, že v Číně opravdu nefunguje Facebook, ale WhatsApp jo, a čím mě docela dostali, že dokázali rozeznat, že na TCP portu 443 na Turrisu v Praze nesedí mírumilovný https server, ale OpenVPN server připravený eliminovat účinek jejich velkého čínského firewallu. Takže takhle ne. Druhý pokus bylo SSH, které ale projde, takže až tam někdo pojede, tak dynamické proxy nebo rovnou plnohodnotný tunnelling přes SSH nejspíš bude to správné řešení .

Následník paní celničky z přepážky se mě opět zeptal, který kufr bych si přál. Zopakoval jsem, že ten větší se stříbrným zipem a po pěti minutách mi byl kufr přivezen letuškou. Flašku jsem do něj schoval, kufr opět zadělal a vrátil. Sehnal jsem si dalšího securiťáka, vysvětlil jsem mu, kam chci a kde mám pas a nechal jsem se odvést. Pán na pasovce mě bedlivě zkontroloval, již potřetí toho dne jsem obešel imigrační a došel jsem na kontrolu příručních zavazadel. Tam mi paní celnice předvedla, že zbrusu nové čínské detektory kovu umí odhalit nejenom zapomenutou USB paměť v zadní kapse, ale i miniaturní boční jezdec na zipu od kapsy, který na těchto kalhotách na žádném jiném letišti nikdy nezapípal. Naštěstí pak už mě pustili dál a hned na sedačce jsem potkal Martina, Andreu a Annu, kteří na mě čekali. To bylo moc fajn.

Přílet

Do Taipei jsme dosedli s půlhodinovým zpožděním ve čtvrt na šest místního času. Taipei má oproti Praze posunutý čas o 6 hodin dopředu, v zimním čase o 7. Na imigračním nás nejprve nechali vyplnit imigrační formulář a poté ho hodily do koše, když se podruhé podívali na naše rezidentní vízum. Jenom Anna se na kontrole na chvíli zasekla, protože neměla zpáteční letenku a hotel, ale online zakoupení letenky na Filipíny a objednání hostelu situaci spravilo a celníci (mimochodem snad nejpříjemnější, jaké jsem kdy viděl) ji pustili za námi.

Hned na letišti jsme vyzkoušeli bankomat a funguje to dobře. Kurz CZK na TWD je s kartou od mBank přibližně 0.766 a s kartou od Unicredit asi 0.75. To znamená, že ke koupi 100 $ potřebujete 75 Kč. Výběry od mBank v zahraničí jsou zdarma nad 2000 Kč. Na začátek doporučuji vybrat větší sumu, protože bude hned v dalších dnech potřeba. Ideální je tak 12000 – zde je tabulka:

Klíč od koleje	50
Matrace	799
Klimatizace (karta)	600
Kolej	8672
EasyCard	500
ARC	1000
Jídlo atd	300
Celkem	11921

Cesta na kolej

Doporučuji mít stažené offline mapy. Každopádně na letišti je net a pohodlné sedačky, takže se dá spojení vyhledat odsud. Ideálně fungují Mapy Google, kam zadáte kam chcete jet, vyhledáte trasu a dostanete odpověď že na NTUST jezdí autobus 275, který jezdí přímo od letiště a staví přes silnici před kolejí. Chvilku jsme hledali nástupiště, ale všude mají arabské číslice a i angličtina je v MHD běžná. Po nástupu do autobusu jsme dělali zmatené, a tak jsme ani neplatili jízdné :-D.

Kdybyste někde na letišti našli ke koupi EasyCard, můžete si ji koupit, ale doporučuji studentskou. Máte s ní asi 20% slevu. Nám k prokázání studia u koupě stačil ISIC. Zde poznamenávám, že v MHD mě ještě nekontrolovali, takže nevím, jestli by prošel i u někoho jako je revizor.

Po výstupu z autobusu jsme se rozloučili s Andreou (Anna jela do hostelu metrem), která šla na druhou stranu k NTU a my jsme přešli silnici a vstoupili do areálu kampusu.

Kolej na dosah

Po vstupu do areálu jsme se zeptali vrátného na cestu (mírně vlevo a rovně) a došli jsme až do kanceláře koleje, která má otevřeno 24/7 a po úspěšném nalezení našich jmen v seznamu (Yes!) zde nám byly za 50$ propůjčeny klíče od pokoje. Bydlíme ve 14 patře a myslíme si, že to je fajn. Pokoj je po 4 a po příchodu jsme potkali s druhým Martinem, který letěl jinou trasou. Čtvrtý spolubydlící tu má věci, ale není tu. I když pokoj je v docela silně použitém stavu a bude potřeba uklidit, tak se nám líbí. Jak už jsem zmínil, na posteli není zhola nic a chvíli po příchodu vážíme cestu opět dolů až do suterénu, kde si za 800$ kupujeme matraci. Jedná se o slamníkovou matraci tvrdého charakteru, na které se sice dá přespat, ale v příštích dnech asi naplánuji návštěvu místního Decathlonu kvůli nafukovačce. Uvidíme, jak to bude cenově. Zároveň na recepci kupujeme kartu na klimatizaci, protože na chodbách i v pokoji je nesnesitelné vedro. Jakože třeba 32.

V kampusu (budovy, menzy, venkovní prostory i kolej) je WiFi jménem NTUST-PEAP, která má dohodnutou roamingovou politiku s eduroamem, takže hned si můžete nastavit přístupové údaje jako ve škole, a tradá, Internet je funkční. Dáváme vědět rodině a nejbližším a padáme do postele.

Fotky

Zde ještě slíbené fotky z cesty: