Ráno jsme byli probuzeni zvukem připomínající anglický Big Ben. Je pouštěn z tlampačů cca každou hodinu od osmi ráno do desíti do večera, kromě víkendů. Zřejmě se tu takto po celém kampusu ohlašuje začátek a konec hodiny, ale to zjistíme přesně až v pondělí.
Kolem poledne jsme vyrazili do Office of International Affairs, kde byl Orientation day. Tam jsme byli seznámeni s během koleje, zápisem předmětů, dalším postupem registrace a tak dále. Vše je poměrně jasně vysvětleno. Během přednášky jsem zjistil, že nemám kartu na klimatizaci, ač jsem si poměrně jasně pamatoval, že jsem si ji dával do kapsy k telefonu. Protože vždycky nosím karty v peněžence, bylo mi hned jasné, jakou blbost jsem udělal a že mi nejspíše vypadla před kolejí, kdy jsem fotil první keř. Budu se muset poptat.
U registrace je potřeba mít s sebou k dispozici kopie důležitých dokumentů v angličtině, jako je například doklad o přidělení stipendia, potvrzení o studiu, potvrzení o pojištění, opis klasifikace. Mějte s sebou hodně kopií pasu a víza – nechte je na celé A4. Zároveň si pořiďte hodně fotek. Myslím, že jsem jich měl osm nebo deset a už mi došly.
Pak jsme museli postupně obejít registraci koleje, navštívit Health Clinic kvůli registraci na health check (bude se konat první víkend a to oba dny), zaplatit kolejné na poště nebo v 7-11, místní Jednotě.
Hned poté jsme vyrazili do „Office of Academic Affairs“ a zde jsme si vyzvedli dokumenty potřebné k podání žádosti o ARC a ještě jsme krátce zaskočili do našeho oddělení DECE (Department of Computer and Electronics Engineering), kde jsme si vyzvedli dokumenty ohledně zápisu předmětů, dohodnutí s vedoucím práce, atd.
Hnedka poté jsme vyrazili na imigrační, kde jsme podali žádost o ARC. Opět dvě fotky pryč, stejně jako další kopie pasu. Podle zvěstí se tu, když je nával, čeká i 4 hodiny, a to přirozeně na začátku září, po příjezdu zahraničních studentů, je. Někdy mám pocit, že ve všech důležitých věcech zde máme naprosto neuvěřitelnou kliku, skoro jako kdybychom si dali Felix Felicis, „tekuté štěstí“. Tak třeba na úřadě si nás všimla nějaká paní, která kontrolovala, že máme vše jak máme mít a řekla nám, že se máme přidat k velké skupince studentů z NTUST, kteří právě šli na řadu. Myslím, že pouze hodinu toho odpoledne na úřadě byl jen málokdo.
Z úřadu se nám nechtělo rovnou cestou, a tak jsme společně s Fernandezem z Kolumbie, kterého jsme na úřadě potkali, vyrazili na večeři a na náš první night market Bangka.
Pátek a sobota
V sobotu jsme měli zdravotní prohlídku. Nejdřív jsme vyplnili modrý formulář a zaplatili jsme 550. Ve formuláři se nás ptali na chytáky jako třeba kdy jsem naposledy cvičil déle než 30 minut, aby se mi zvýšil tep nad xyz a jak moc jsem během posledního měsíce pil alkohol (bylo tam sice every day a mohl jsem i napsat kolik vína, piva a likérů jsem vypil, ale trochu jsem se bál, že by mi za prvé nestačila kolonka a za druhé, aby na mě každé ráno až do konce pobytu před dveřmi z pokoje nečekal policajt s balónkem. Tak jsem tam napsal že občas, protože zase pít je zdravé, a kromě toho jsme z Česka, takže by nám nikdo nic jiného ani nevěřil.
.Výlet do Pingxi District
V neděli jsme po osmé vyrazili na Taipei Main Station, kde jsme měli v 9:30 sraz s dalšími studenty a klubem AIA. Před desátou jsme vyrazili vlakem směrem na Ruifang a tam jsme přestoupili na vlak do Jingtong. Vystoupili jsme v Shihfenu, kde jsme si dali na trhu oběd. Shihfen je malá vesnice, rozříznutá tratí, na níž se v době, kdy nejede vlak pouští obrovské lampiony, popsané nejrůznějšími vzkazy a přáními do vzduchu, aby po pětistech metrech spadly za město do přírody. Podle mě zcela zbytečný a možná trochu nebezpečný kýč, ale budiž, nejspíš to místní pak sbírají. Pak jsme i se skupinou vyrazili k Shihfenským vodopádům. Je to docela turistická atrakce, areál je jeden chodník se zábradlím, takže nemáte šanci někam „utéct“. Přístup k vodě bohužel taky možný nebyl, což je v takovém vedru škoda. Po cestě jsme ale skvěle pokecali s dalšími zahraničními studenty. Jsou mezi nimi Němci, Fin, další Čech, Španělé a mnoho dalších. Nakonec třeba tu němčinu v základech tak docela nezapomenu.
Zpátky jsme se měli vrátit po svých, ale náhoda tomu chtěla, že jsme zase jeli všichni pohromadě. Taiwanské vlaky i té nejnižší třídy mají klimatizaci a jezdí s nimi docela dost lidí, takže máte poměrně malou šanci, že si sednete (alespoň na této trase). Cenově je to levnější než v ČR. Jeli jsme asi 40-50 km a jeli jsme asi hodinu a půl. jedna cesta stála 61 TWD, samozřejmě placeno s EasyCard 
. Funguje to tak, že si pípnete na nádraží a projdete turniketem a odpípnete v cílové destinaci. Podobně to funguje také v metru a cena jízdenky se odvíjí podle vzdálenosti. V autobusech je jednotná cena 15 / 12 NTD nehledě na to jak daleko jedete. Jediný háček je v tom, že někdy se pípá při nástupu a někdy při výstupu. Aktuální situaci udává cedule nad řidičem a zatím jsem nepochopil význam. Každopádně si všimněte, že zdejší MHD je obsluhována autobusy, metrem, a pak zde jsou 2 vlakové společnosti: TRA a HSR. Všichni byli schopní (nebo donuceni) se dohodnout, a akceptují EasyCard, dokonce s ní lze i platit, například ve škole za tisk. EasyCard mi vydali oproti ISIC za 20 sekund. Srovnejte to s registrací lítačky. Poštovní poukázky (platba za kolej na jeden semestr) se dají zaplatit v sámošce společně s rohlíky s malou přirážkou. To je to, co si tak nějak představuji od digitální administrativy a ne tisíc a jeden nekompatibilních systémů.