Část čtvrtá - Podzemní prostory a první jízda na skútru

Tajfun TALIM

Už o víkendu 10. září jsme byli našimi kolegy studenty z laboratoře varováni, že „bude tajfun“.

Situace byla skoro jistá, blížil se směrem z oceánu téměř po přímce a celý Taiwan byl na trase. Tajfun je stejně jako hurikán jiné označení pro pro tropický cyklón – jen tajfuny jsou v Asii a hurikány v Atlantiku. Ptali jsme se, co to pro nás znamená a bylo nám řečeno, že když budeme na koleji, neměli bychom být vystaveni bezprostřednímu nebezpečí. Jen je třeba pokud možno co nejvíce omezit vycházení ven kvůli případným padajícím stromům atd. Tajfun měl přijít ve středu / ve čtvrtek, ale už zhruba v úterý se začal stáčet a ve středu bylo jasné, že Taiwan zcela mine, zbyl z něho jen malý deštík a na tajfunové prázdniny si budeme muset ještě chvíli počkat. Celá situace vcelku přesně kopíruje obvyklý proces předpovědi místního počasí. Dle radarů se nedá odhadnout počasí ani na den dopředu, protože se zde střetává více vzdušných proudů s horami a oceánem a to vytváří velmi nestabilní a nepředvídatelnou situaci.

Tajfun nás nakonec minul a stočil se severovýchodně.

Občas tu bývá zemětřesení, poslední o síle asi 4 Richterovy škály bylo v úterý v moři východně od nás. Ale bylo to cca 70 km hluboko, takže to nebylo vůbec cítit.

Shilin Night market

Ve čtvrtek večer jsme s Martinem vyrazili autobusem 606 na zastávku Mingchuan University. Tam jsme našli zatím nejrozsáhlejší Night market, který jsme zde dosud viděli. Rozprostírá se po množství ulic v rámci jednoho bloku, které se různě točí, proplétají a kříží, takže nám po chvíli chůze vždycky nějakou dobu trvalo se najít. Ne že by to nevyřešily mapy.cz a GPS. Co nás poprvé překvapilo jsou rozlehlé sklepní prostory, které v některých objektech na Taiwanu můžete nalézt. Tak třeba jsme objevili food basement, kde sejdete po schodech jako do metra a v rozlehlých garážových prostorách najdete asi 50 různých stánků s místním jídlem, nabízejícím vše od buřtů (v buřtech) přes saláty až po čerstvě připravené ryby.

Jídlo stojí většinou mezi třiceti a sto dolary, záleží na tom, co si koupíte a samozřejmě na porci. Za ty největší se samozřejmě platí víc, klidně $200, stejně tak za neobvyklé pokrmy, a také na lokaci. Například v tom sklepě byly ceny vyšší, jinak se ale příliš neliší ani napříč jednotlivými night markety. Základní porce jsou však poměrně malé, musíte si dát tak 2, 3 jídla aby to stálo za večeři. Je poměrně fajn chodit ve dvojici a dělit jídlo ještě na půl, protože tak toho ochutnáte víc.

Jinde zase rovnou z ulice, kde jsou stovky stánků přijdete k obchodu, který vypadá trochu jinak, protože hned za vchodem jsou schody do podzemí. Čekali byste malý krámek, ale najdete skoro až obchodní centrum, navíc téměř liduprázdné, kde prodávají vše od plyšáků, přes drogerii až po železářství. Obchod měl cca 2 x 20 řad, zkrátka žádné tintítko. A to ticho…

National Chiang Kai-shek Memorial Hall

Je památka na vojáka a politika v češtině známého jako Čankajšek, který byl generálem a zakladatelem ROC a jejím prezidentem.

Zleva: National Theater, Gate of Great Centrality and Perfect Uprightness, National Concert Hall

Když jsem poprvé viděl tento kolos, napadlo mě, že musí být minimálně stovky let starý. Zeptal jsem se Jennifer, ze kdy, že tento komplex je, pročež mi odpověděla, že z roku 1976. V tu chvíli jsem si myslel, že si to musela splést a třeba myslela 976. Hned jsem si to vyhledal a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že skutečně tato a 2 další budovy byly dostavené ne někdy před naším tisíciletím, ale v roce 1980 místo bývalého vojenského velitelství. Generál Čankajšek se totiž narodil v roce 1887 a ROC založil v roce 1948 / 1949. Tomu říkám prozření – jaké my máme budovy postavené v posledních padesáti letech. Pokud stejně jako já dodnes nic nevíte o druhé čínsko-japonské válce, protože se to u nás v dějepise probralo možná tak za 10 minut, doporučuji k samostudiu.

Samotná Memory Hall je na fotce v galerii, protože bohužel byla zrovna v rekonstrukci, zahalená lešením. Uvnitř jsme se podívali na velkou, bronzovou sochu sedícího generála a pak, skoro na odchodu jsme si všimli nenápadných bočních dveří souběžně se vchodem. Ty nás zavedly do malé místnůstky s modely, sousedící s další s fotkami z výstavby a stručnou historií místa. Zaujala nás cedule o další expozici v mínus prvním a třetím patře. „Cože, tohle má jako podzemí?“ Po sjetí do -3 patra se před námi naprosto nečekaně otevřela obrovská galerie.

Zde byly mimo jiné další výstavky například se starými texty, telefonem z války, pracovnou Čankajška, jeho dvěma Cadillacy a tak dále.

Vstup je zdarma a turista ani nemusí projít žádnou kontrolou.

Nakonec jsme ještě stihli shlédnout odchod čestných stráží a vydali jsme se k Office of the President. I zde jsme měli naše pověstné štěstí, po pár minutách okounění a focení začalo sundavání vlajky na noc za zvuků hymny, zahrané vojenským orchestrem.

Po projití ještě několika uliček jsme se vrátili domů.

Nákup matrace

V neděli dopoledne jsme skočili do místní Ikey a koupili jsme si matrace a polštář. Matrace JÖMNA, která v ČR stojí asi 900 Kč zde sice přijde asi na $2000 (~1400 Kč), ale i přes vyšší cenu se to zdá jako rozumná investice. Studentům, bydlícím na koleji, bych doporučil objednat matraci online ještě před příletem a nechat si ji doručit na vaše jméno na kolej. Vyzvednete si ji pak na recepci, kde nejspíše už bude uložená a nebudete muset utrácet $800 za slamník, který se za týden proleží. Jeho koupě jsou to opravdu komínem vyhozené peníze, ovšem na druhou stranu, přijedete-li večer v osm, nemáte už moc jinou možnost, kde jinde se zařídit, nechcete-li spát na dřevě.

Tohle pokud možno nekupovat, za týden je slamník proleželý.

V obchodě nám při objednání dovozu řekli, že nám matraci doručí za dva dny (v úterý), tak s tím při nákupu počítejte. Doručení je za $600. V případě, že byste se nechtěli zdržovat, je asi možné si zkusit dojednat nějaký soukromý odvoz od někoho, kdo má auto, ale v tuto chvíli neumím nikoho doporučit…

Jak k moři?

Odpoledne nám přišlo, že by bylo fajn se jet někam projet a případně vykoupat. K moři na severu ostrova je to asi 50Km, což je dle map asi 1:20 jízdy autem. MHD k moři asi jezdí taky, ale ne tam, kam jsme chtěli, a proto jsme se rozhodli, že uděláme pokus o půjčení motorky na den.

Mám řidičský průkaz na skupiny B a A2 (standardní Áčko, které si uděláte v 18, jež vás pro nedostatek zkušeností opravňuje k řízení motocyklů a skútrů s omezením výkonu do 35kW, což je ale podle mě pro potřeby normální jízdy na motorce vcelku postačující). V ČR jsem si za 2 x 50 Kč vyřídil oba dva typy mezinárodního řidičského průkazu (kvůli okolním zemím). Na Taiwanu podle všeho platí MŘP pouze měsíc po příjezdu, pročež je pak nutné dělat nějaké místní zkoušky, ale na druhou stranu to tu, podle ohlasů spolužáků, stejně nikdo neřeší.

Hledání půjčovny v angličtině vedlo na jedinou společnost, jejíž jednatelem je zde zřejmě profláknutý Jeremy, který umí anglicky a půjčuje skútry na minimálně 4 dny za cca $1500. Přes Gmaps jsem vyhledal jinou půjčovnu, dokonce dle Streetview měli ceduli No.1 Rental a s nadějí úspěchu jsme se vydali na kole do asi asi 10 minut vzdálené ulice v New Taipei, kde se půjčovna nachází. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že obsluha anglicky nehovoří. Mladík sice vypadal ochotně a zkusil jsem si pomoct Google Translatorem – překladem prosby o půjčení motorky z angličtiny do čínštiny. Na to ale chlapík zareagoval zdvihnutím telefonu a vytočením Jeremyho, kterého mi poté předal a ten mi v zásadě vysvětlil, že mi nemůžou pomoct a že jediný, kdo půjčuje motorky je on a to ještě na 4 dny a ne v neděli

Náš další nápad směřoval na kluky v laboratoři, zda by nevěděli, kde si motorku půjčit, nebo zda by nám nepůjčili jejich. Nick byl naštěstí tak hodný, že souhlasil a dokonce mu nevadilo, že budeme zpátky až v sedm. Rychle jsme se vrátili zpátky na kolej, kde jsme zašli do labu, Nick nám předal helmy, klíčky, ukázal nám co a jak a byli jsme hozeni do moře Tchaj-pejské silniční dopravy.

Už jsem řídil leckde: v ČR, v Polsku, v Itálii, ale podle mě vás stejně žádná Evropská země nemůže připravit na místní podmínky.

Motorky mají svaté právo být na semaforu jako první. K dosažení tohoto prvenství používají fígly jako předjíždění zprava, za čárou, či objížděním barikády aut a autobusů po chodníku. Nezáleží na tom, co je zrovna na silnici namalováno, nebo jaký je směr, rozhodující je fakt, že pod koly je asfalt a ten je skoro všude. Na téměř každém semaforu mají motocykly vyhrazený chlívek přes celou silnici, která je na hlavních tazích tříproudá, takže po rozsvícení červené se tam snaží všichni motorkáři dostat a po padnutí zelené nastává akcelerační a rychlostní závod, kde se nedbá na limity. Celá situace je pikantní v několika pro Evropana neobvyklých detailech, a to například, že téměř všechny semafory, mají odpočítávání, takže přesně víte, že za 5 vteřin padne zelená, což je doba, kdy už bude první řada metr za čárou.

V Taipei se na motorce na většině křižovatek nesmí odbočovat vlevo. Je na to vymyšlená obezlička, kdy motorkář jede přes křižovatku rovně a před jejím koncem se zařadí do chlívečku před přechodem ze směru, ve kterém chce pokračovat, ve kterém počká na další zelenou a dále pokračuje rovně. Lépe to snad ilustruje druhý obrázek:

Zatáčení vlevo krokem stranou je obyčejně označeno touto značkou.

Jak na rušných křižovatkách v Asii na moto zahnout doleva

To ovšem ještě zdaleka není vše, protože na motocyklisty čeká daleko víc nástrah. S křižovatkami jako takovými je spojena další, které zatím neumím zcela předejít. Nastává, když jste ihned po odbočení konfrontováni se třemi různými možnostmi, kudy jet rovně, typicky jeden pruh vede do podzemí, druhý nahoru, na most a třetí rovně někam doprava, přičemž navigace zarputile tvrdí, že rovně bez upřesnění pruhu. Všechny pruhy jsou odděleny betonovými bloky, takže se musíte rozhodnout během několika málo sekund a po najetí do lajny již výběr nejde zvrátit. Jeden by si řekl, no co, tak pojedu blbě a vrátím se, jenomže skutečný problém nastává, když omylem najedete na dálnici. Jízda po ní je v Taipei pro motocykly zakázána a typicky už není po výběru špatného nájezdu cesty zpět. I na mostech mají většinou motorky svůj vlastní úzký dvojpruh a na jeho konci situace neodpovídá naznačené trase v mapách a i když řidič tuší směr, kterým pokračovat dál, je situace vzhledem k možnosti výjezdů a omezením v odbočením pro nováčka jen velmi těžko řešitelná. Představte si zkrátka křižovatku U Bulhara s betonovými bloky, nebo jízdu přes Barrandovský most bez cedulí (všechno v tradiční čínštině). Auta totiž mnohdy mají více možností odbočení, než motorky, a ty navíc jedou jinudy. Vůbec samotná jízda podle navigace je poměrně složitá, protože ta vás mnohdy tlačí do oddělených pruhů, kam motorky nesmí a musíte ji tak ignorovat a jet si po svém – to je teprve ten pravý adrenalin.

Jakmile však vyjedete z města, dostanete odměnu v podobě krásných, klikatých, úzkých silniček, vedoucích pralesem, horami do kopce, a zase dolů, s malým provozem, zkrátka snem každého motoristy. Náš výlet tedy směřoval na sever k moři, jak ukazuje následující záznam jízdy:

K moři jsme dojeli asi v půl šesté, tedy tak akorát, abychom stihli západ slunce na západní části pláže. Lidí zde bylo málo a moře přímo lákalo k vykoupání. Nejprve jsme se ale s opatrností zeptali místních, jestli se to smí. Odpověděli nám, že to přímo zakázané není, ale je to víceméně na vlastní zodpovědnost, podle toho, jak se na to cítíme, ale že na pláži v zásadě začíná korálový útes. Protože jsme nechtěli zničit nějaký kus přírody, ani se nedostat do žádného konfliktu nebo problému, nakonec jsme zde pokušení odolali a padlo rozhodnutí přejít na severní pláž, která je prý ke koupání vhodnější.

Na ní jsme dokonce našli dvě děti, které se za dozoru dospělého rochnily na břehu. Písečný břeh a obrovské vlny nás přesvědčili a po rychlém převlečení jsme se jimi asi v 10ti metrech nechali bičovat a shazovat do vody. Netrvalo ani 5 minut a pláž začal objíždět na čtyřkolce plavčík a všechny lidi včetně nás a dětí vyháněl z vody. Myslíme si, že tak konal protože se rychle stmívalo a bylo to asi docela rozumné – nu tak příště k moři za světla.

Cesta zpět byla ještě výživnější, protože jsme jeli po pobřeží, kde je cesta více rušná, složitější a průjezd městem byl také intenzivnějším adrenalinovým zážitkem. Několikrát jsme špatně odbočili a asi 2 km jsme jeli po „zakázané“ dálnici, než jsme nakonec správně trefili cestu domů a celí šťastní jsme stroj i sebe v pořádku předali do kampusu. Ještě před dojezdem jsme natankovali. Spotřebovali jsme asi 3,5 litru benzínu, a za tento objem jsme zaplatili $98, cena za litr Naturalu 95 tak zhruba odpovídá 19-20 korunám.

Byl to sice extrémní a nebezpečný zážitek, nicméně už teď se těším, až pojedeme příště. Cestovní rychlost i mimo město kvůli provozu málokdy přesáhne 60 km/h, ale i přes to je potřeba být opravdu maximálně až úzkostlivě opatrný a pořád koukat kolem sebe – nejenom dopředu a vlevo, ale i nezvykle často vpravo dozadu, protože nedočkaví motorkáři vás při sebemenší chybě berou ze všech stran – a to jsme jeli o víkendu, kdy je to podle Rukiho „ještě v pohodě“.