Nic naplat, jsme Češi, a tak se mezi naše povinnosti samozřejmě řadí ochutnat místní pivo. Místním Ožujskem je Taiwan Beer a nejlevnější čepované ho dostanete za $60 přímo v pivovaru, blízko Goanghua Digital Plaza.
Jinde pivo stojí minimálně dvakrát víc. V plechu se dá pořídit v obchodě 7/11 za cca $48. Plzeň v plechovce je za cca $67.
Goanghua Digital Plaza
Sen každého geeka, peklo na zemi pro přítelkyně a manželky – obchodní centrum o šesti patrech, kde jsou pouze krámky s elektronikou. Nenajdete zde ani obuv, ani hadry, natož zeleninu. V přízemní většinou notebooky a pobočky renomovaných značek, ve vyšších patrech pak 100 a jeden krámků různých velikostí, typů a druhů. Najdete zde držáky na telefon, periferie k počítači, osciloskopy, krámek se součástkami á la GM / GES, spoustu kamer, knížky a tak dále. Na ceně za dražší věci se dá smlouvat – některé zboží nemá cenovku a prodejce vám cenu navrhne a údajně je při troše snahy (konkurenční boj) možné sehnat elektroniku za 40 – 60% ceny v ČR, záleží na tom, zda se tu vyrábí. Úplně nahoře je pak opravna, kde vám před očima servisují notebooky.
Druhý obchodní dům hned vedle, který je ještě o 2 patra vyšší, je spíš předváděčka jednotlivých společností. Jsou zde stánky od ASUSu, MSI, Intelu, Microsoftu a tak dále. Extrémní pozornost je zde věnována hraní her, najdete zde simulátory aut, střílečky, dokonce i arkády. V jednom krámě probíhal turnaj za komentáře chlapíků kteří prožívali boj za zády nejlepšího střelce se sniperkou. Samozřejmě zde koupíte foťáky, zvukové sestavy, věci k mobilům a tabletům, stejně jako přístroje samotné. Zde jsem naneštěstí viděl obchůdky s botami a sportovními potřebami.
Kdyby vám to bylo málo, tak v okolí najdete spoustu stánků, kde se dá pořídit mnohdy ještě lépe.
Ztratíte zde bez mrknutí oka půl dne.
Co tu je jiné
Až po příjezdu do zahraničí (popřípadě zpátky do domoviny nebo jiné země) se vám mnohdy otevřou oči a uvědomíte si rozdíly. Ba co víc, uvědomíte si, že věci, které považujete za samozřejmé jinde nemusí fungovat a je těžké si na ně zvyknout.
Taiwanci věci moc neudržují a nestarají se o ně. Typicky je to věc budov. Prostě budovu postaví, nechají ji zchátrat, zplesnivět a až se za pár desítek let stane neobyvatelnou, zbourají ji a postaví novou. Některé budovy v kampusu proto září novotou a je na nich vidět, že byly postaveny pár let zpět a v jiných se loupe omítka, jsou špinavé, elektroinstalace je v příšerném stavu a jsou dost silně použité – zkrátka na ně nikdo od 70. let nesáhl. To je i případ třetí koleje, která je na druhé straně bloku 1. V tom baráku se nedalo bydlet a pokusy školy přiřadit jí studentům nedůležitých národností mnohdy končili stěhováním / bydlením v privátu. Zbytek studentů z této koleje byl přesunut do vrchního patra v naší koleji, kde dříve býval hostel pro důležité návštěvy, na pokoji je prý 12 lidí. Stará kolej nyní stojí prázdná a do dvou let by měla být zbourána a vystavěna kolej nová, větší, dokonce snad s kuchyňkami.
Tento přístup je bohužel trochu vidět i v domácnosti. Tak nějak jsme při pohledu do prázdného pokoje naproti nám poznali, že v něm bydleli Češi, protože byl na místní poměry až nezvykle uklizený. Místní se zřejmě nenechají rozhodit špínou v koupelně, protože se nejpozději za 20 let budou stěhovat do nového.
V Asii se neplatí za veřejné WC. Je to super přístup a je to příjemná změna. Zdejší mentalita je taková, že je-li například v Evropě WC placené za účelem zaplacení úklidu, tak ho při použití jaksepatří zaneřádí, aby si užili vynaložené peníze.
Wulai
V sobotu jsme se jeli podívat do Wulai. To je horská oblast, ležící asi 30 km jižně od Taipeie. Je známá pro vodopády, jezírka a pozorování ptáků. Protože nás trochu tlačil čas, jenom jsme rychle proběhli městečko, dojeli jsme nahoru k vodopádu, na který jsme se podívali zespoda, protože se nám nechtěly platit dvě stovky za lanovku. Ta vás zřejmě vyveze nad vodopád, kde jsou další atrakce, včetně bazénků, jezírek a tak dále. Chtěli jsme se podívat na hráz přehrady Feitsui, ale bohužel se nám k ní nepodařilo dostat, nejspíš není přístupná.
Po prohlídce vodopádu jsme se vykoupali v řece Xindian, blízko města Shuangxikou, kde je zřejmě vyhlášené místo na koupání. Projede bránou In God We Trust a ocitnete se na místě, kde malý proud řeky vytvořil na jejím kraji ostrůvek a mezi ním a břehem tekl proud, naprosto ideální jako proti-síla k plavání. Voda byla osvěžující a tak jsme na chvíli zapomněli na 35 stupňové vedro, které nás bez přerušení zužuje každý den.
Místo přehrady jsme vyrazili na vyhlídku Thousand Island Lake (千島湖), kam jsme jeli opět nádhernou horskou silnicí, plnou zatáček a kopců. Škoda, že jsme neměli místo skútru motorku.
Carrefour
Jen stručně. Zde se dají sehnat některé evropské potraviny, například klobásy, slané pečivo, zahraniční pivo a tak dále.
Keelung
V pondělí navečer jsme vyrazili na Night Market do Keelungu. To je město asi půlhodiny cesty od Taipeie. Jak mi z hlediska nabídky jídla přišli Taipeiské night markety podobné, zde jsem byl mile překvapen novou nabídkou a vyzkoušel jsem množství nových jídel. Rozhodně doporučuji k návštěvě. Cesta autobusem z Taipei vyjde asi na $45.
Už o víkendu 10. září jsme byli našimi kolegy studenty z laboratoře varováni, že „bude tajfun“.
Situace byla skoro jistá, blížil se směrem z oceánu téměř po přímce a celý Taiwan byl na trase. Tajfun je stejně jako hurikán jiné označení pro pro tropický cyklón – jen tajfuny jsou v Asii a hurikány v Atlantiku. Ptali jsme se, co to pro nás znamená a bylo nám řečeno, že když budeme na koleji, neměli bychom být vystaveni bezprostřednímu nebezpečí. Jen je třeba pokud možno co nejvíce omezit vycházení ven kvůli případným padajícím stromům atd. Tajfun měl přijít ve středu / ve čtvrtek, ale už zhruba v úterý se začal stáčet a ve středu bylo jasné, že Taiwan zcela mine, zbyl z něho jen malý deštík a na tajfunové prázdniny si budeme muset ještě chvíli počkat. Celá situace vcelku přesně kopíruje obvyklý proces předpovědi místního počasí. Dle radarů se nedá odhadnout počasí ani na den dopředu, protože se zde střetává více vzdušných proudů s horami a oceánem a to vytváří velmi nestabilní a nepředvídatelnou situaci.
Tajfun nás nakonec minul a stočil se severovýchodně.
Občas tu bývá zemětřesení, poslední o síle asi 4 Richterovy škály bylo v úterý v moři východně od nás. Ale bylo to cca 70 km hluboko, takže to nebylo vůbec cítit.
Shilin Night market
Ve čtvrtek večer jsme s Martinem vyrazili autobusem 606 na zastávku Mingchuan University. Tam jsme našli zatím nejrozsáhlejší Night market, který jsme zde dosud viděli. Rozprostírá se po množství ulic v rámci jednoho bloku, které se různě točí, proplétají a kříží, takže nám po chvíli chůze vždycky nějakou dobu trvalo se najít. Ne že by to nevyřešily mapy.cz a GPS. Co nás poprvé překvapilo jsou rozlehlé sklepní prostory, které v některých objektech na Taiwanu můžete nalézt. Tak třeba jsme objevili food basement, kde sejdete po schodech jako do metra a v rozlehlých garážových prostorách najdete asi 50 různých stánků s místním jídlem, nabízejícím vše od buřtů (v buřtech) přes saláty až po čerstvě připravené ryby.
Jídlo stojí většinou mezi třiceti a sto dolary, záleží na tom, co si koupíte a samozřejmě na porci. Za ty největší se samozřejmě platí víc, klidně $200, stejně tak za neobvyklé pokrmy, a také na lokaci. Například v tom sklepě byly ceny vyšší, jinak se ale příliš neliší ani napříč jednotlivými night markety. Základní porce jsou však poměrně malé, musíte si dát tak 2, 3 jídla aby to stálo za večeři. Je poměrně fajn chodit ve dvojici a dělit jídlo ještě na půl, protože tak toho ochutnáte víc.
Jinde zase rovnou z ulice, kde jsou stovky stánků přijdete k obchodu, který vypadá trochu jinak, protože hned za vchodem jsou schody do podzemí. Čekali byste malý krámek, ale najdete skoro až obchodní centrum, navíc téměř liduprázdné, kde prodávají vše od plyšáků, přes drogerii až po železářství. Obchod měl cca 2 x 20 řad, zkrátka žádné tintítko. A to ticho…
National Chiang Kai-shek Memorial Hall
Je památka na vojáka a politika v češtině známého jako Čankajšek, který byl generálem a zakladatelem ROC a jejím prezidentem.
National Contert HallZleva: National Theater, Gate of Great Centrality and Perfect Uprightness, National Concert Hall
Když jsem poprvé viděl tento kolos, napadlo mě, že musí být minimálně stovky let starý. Zeptal jsem se Jennifer, ze kdy, že tento komplex je, pročež mi odpověděla, že z roku 1976. V tu chvíli jsem si myslel, že si to musela splést a třeba myslela 976. Hned jsem si to vyhledal a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že skutečně tato a 2 další budovy byly dostavené ne někdy před naším tisíciletím, ale v roce 1980 místo bývalého vojenského velitelství. Generál Čankajšek se totiž narodil v roce 1887 a ROC založil v roce 1948 / 1949. Tomu říkám prozření – jaké my máme budovy postavené v posledních padesáti letech. Pokud stejně jako já dodnes nic nevíte o druhé čínsko-japonské válce, protože se to u nás v dějepise probralo možná tak za 10 minut, doporučuji k samostudiu.
Samotná Memory Hall je na fotce v galerii, protože bohužel byla zrovna v rekonstrukci, zahalená lešením. Uvnitř jsme se podívali na velkou, bronzovou sochu sedícího generála a pak, skoro na odchodu jsme si všimli nenápadných bočních dveří souběžně se vchodem. Ty nás zavedly do malé místnůstky s modely, sousedící s další s fotkami z výstavby a stručnou historií místa. Zaujala nás cedule o další expozici v mínus prvním a třetím patře. „Cože, tohle má jako podzemí?“ Po sjetí do -3 patra se před námi naprosto nečekaně otevřela obrovská galerie.
Galerie pod Memory Hall
Zde byly mimo jiné další výstavky například se starými texty, telefonem z války, pracovnou Čankajška, jeho dvěma Cadillacy a tak dále.
Vstup je zdarma a turista ani nemusí projít žádnou kontrolou.
Nakonec jsme ještě stihli shlédnout odchod čestných stráží a vydali jsme se k Office of the President. I zde jsme měli naše pověstné štěstí, po pár minutách okounění a focení začalo sundavání vlajky na noc za zvuků hymny, zahrané vojenským orchestrem.
Po projití ještě několika uliček jsme se vrátili domů.
Nákup matrace
V neděli dopoledne jsme skočili do místní Ikey a koupili jsme si matrace a polštář. Matrace JÖMNA, která v ČR stojí asi 900 Kč zde sice přijde asi na $2000 (~1400 Kč), ale i přes vyšší cenu se to zdá jako rozumná investice. Studentům, bydlícím na koleji, bych doporučil objednat matraci online ještě před příletem a nechat si ji doručit na vaše jméno na kolej. Vyzvednete si ji pak na recepci, kde nejspíše už bude uložená a nebudete muset utrácet $800 za slamník, který se za týden proleží. Jeho koupě jsou to opravdu komínem vyhozené peníze, ovšem na druhou stranu, přijedete-li večer v osm, nemáte už moc jinou možnost, kde jinde se zařídit, nechcete-li spát na dřevě.
Tohle pokud možno nekupovat, za týden je slamník proleželý.
V obchodě nám při objednání dovozu řekli, že nám matraci doručí za dva dny (v úterý), tak s tím při nákupu počítejte. Doručení je za $600. V případě, že byste se nechtěli zdržovat, je asi možné si zkusit dojednat nějaký soukromý odvoz od někoho, kdo má auto, ale v tuto chvíli neumím nikoho doporučit…
Jak k moři?
Odpoledne nám přišlo, že by bylo fajn se jet někam projet a případně vykoupat. K moři na severu ostrova je to asi 50Km, což je dle map asi 1:20 jízdy autem. MHD k moři asi jezdí taky, ale ne tam, kam jsme chtěli, a proto jsme se rozhodli, že uděláme pokus o půjčení motorky na den.
Mám řidičský průkaz na skupiny B a A2 (standardní Áčko, které si uděláte v 18, jež vás pro nedostatek zkušeností opravňuje k řízení motocyklů a skútrů s omezením výkonu do 35kW, což je ale podle mě pro potřeby normální jízdy na motorce vcelku postačující). V ČR jsem si za 2 x 50 Kč vyřídil oba dva typy mezinárodního řidičského průkazu (kvůli okolním zemím). Na Taiwanu podle všeho platí MŘP pouze měsíc po příjezdu, pročež je pak nutné dělat nějaké místní zkoušky, ale na druhou stranu to tu, podle ohlasů spolužáků, stejně nikdo neřeší.
Hledání půjčovny v angličtině vedlo na jedinou společnost, jejíž jednatelem je zde zřejmě profláknutý Jeremy, který umí anglicky a půjčuje skútry na minimálně 4 dny za cca $1500. Přes Gmaps jsem vyhledal jinou půjčovnu, dokonce dle Streetview měli ceduli No.1 Rental a s nadějí úspěchu jsme se vydali na kole do asi asi 10 minut vzdálené ulice v New Taipei, kde se půjčovna nachází. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že obsluha anglicky nehovoří. Mladík sice vypadal ochotně a zkusil jsem si pomoct Google Translatorem – překladem prosby o půjčení motorky z angličtiny do čínštiny. Na to ale chlapík zareagoval zdvihnutím telefonu a vytočením Jeremyho, kterého mi poté předal a ten mi v zásadě vysvětlil, že mi nemůžou pomoct a že jediný, kdo půjčuje motorky je on a to ještě na 4 dny a ne v neděli .
Náš další nápad směřoval na kluky v laboratoři, zda by nevěděli, kde si motorku půjčit, nebo zda by nám nepůjčili jejich. Nick byl naštěstí tak hodný, že souhlasil a dokonce mu nevadilo, že budeme zpátky až v sedm. Rychle jsme se vrátili zpátky na kolej, kde jsme zašli do labu, Nick nám předal helmy, klíčky, ukázal nám co a jak a byli jsme hozeni do moře Tchaj-pejské silniční dopravy.
Už jsem řídil leckde: v ČR, v Polsku, v Itálii, ale podle mě vás stejně žádná Evropská země nemůže připravit na místní podmínky.
Motorky mají svaté právo být na semaforu jako první. K dosažení tohoto prvenství používají fígly jako předjíždění zprava, za čárou, či objížděním barikády aut a autobusů po chodníku. Nezáleží na tom, co je zrovna na silnici namalováno, nebo jaký je směr, rozhodující je fakt, že pod koly je asfalt a ten je skoro všude. Na téměř každém semaforu mají motocykly vyhrazený chlívek přes celou silnici, která je na hlavních tazích tříproudá, takže po rozsvícení červené se tam snaží všichni motorkáři dostat a po padnutí zelené nastává akcelerační a rychlostní závod, kde se nedbá na limity. Celá situace je pikantní v několika pro Evropana neobvyklých detailech, a to například, že téměř všechny semafory, mají odpočítávání, takže přesně víte, že za 5 vteřin padne zelená, což je doba, kdy už bude první řada metr za čárou.
V Taipei se na motorce na většině křižovatek nesmí odbočovat vlevo. Je na to vymyšlená obezlička, kdy motorkář jede přes křižovatku rovně a před jejím koncem se zařadí do chlívečku před přechodem ze směru, ve kterém chce pokračovat, ve kterém počká na další zelenou a dále pokračuje rovně. Lépe to snad ilustruje druhý obrázek:
Zatáčení vlevo krokem stranou je obyčejně označeno touto značkou.
Jak na rušných křižovatkách v Asii na moto zahnout doleva
To ovšem ještě zdaleka není vše, protože na motocyklisty čeká daleko víc nástrah. S křižovatkami jako takovými je spojena další, které zatím neumím zcela předejít. Nastává, když jste ihned po odbočení konfrontováni se třemi různými možnostmi, kudy jet rovně, typicky jeden pruh vede do podzemí, druhý nahoru, na most a třetí rovně někam doprava, přičemž navigace zarputile tvrdí, že rovně bez upřesnění pruhu. Všechny pruhy jsou odděleny betonovými bloky, takže se musíte rozhodnout během několika málo sekund a po najetí do lajny již výběr nejde zvrátit. Jeden by si řekl, no co, tak pojedu blbě a vrátím se, jenomže skutečný problém nastává, když omylem najedete na dálnici. Jízda po ní je v Taipei pro motocykly zakázána a typicky už není po výběru špatného nájezdu cesty zpět. I na mostech mají většinou motorky svůj vlastní úzký dvojpruh a na jeho konci situace neodpovídá naznačené trase v mapách a i když řidič tuší směr, kterým pokračovat dál, je situace vzhledem k možnosti výjezdů a omezením v odbočením pro nováčka jen velmi těžko řešitelná. Představte si zkrátka křižovatku U Bulhara s betonovými bloky, nebo jízdu přes Barrandovský most bez cedulí (všechno v tradiční čínštině). Auta totiž mnohdy mají více možností odbočení, než motorky, a ty navíc jedou jinudy. Vůbec samotná jízda podle navigace je poměrně složitá, protože ta vás mnohdy tlačí do oddělených pruhů, kam motorky nesmí a musíte ji tak ignorovat a jet si po svém – to je teprve ten pravý adrenalin.
Jakmile však vyjedete z města, dostanete odměnu v podobě krásných, klikatých, úzkých silniček, vedoucích pralesem, horami do kopce, a zase dolů, s malým provozem, zkrátka snem každého motoristy. Náš výlet tedy směřoval na sever k moři, jak ukazuje následující záznam jízdy:
K moři jsme dojeli asi v půl šesté, tedy tak akorát, abychom stihli západ slunce na západní části pláže. Lidí zde bylo málo a moře přímo lákalo k vykoupání. Nejprve jsme se ale s opatrností zeptali místních, jestli se to smí. Odpověděli nám, že to přímo zakázané není, ale je to víceméně na vlastní zodpovědnost, podle toho, jak se na to cítíme, ale že na pláži v zásadě začíná korálový útes. Protože jsme nechtěli zničit nějaký kus přírody, ani se nedostat do žádného konfliktu nebo problému, nakonec jsme zde pokušení odolali a padlo rozhodnutí přejít na severní pláž, která je prý ke koupání vhodnější.
Na ní jsme dokonce našli dvě děti, které se za dozoru dospělého rochnily na břehu. Písečný břeh a obrovské vlny nás přesvědčili a po rychlém převlečení jsme se jimi asi v 10ti metrech nechali bičovat a shazovat do vody. Netrvalo ani 5 minut a pláž začal objíždět na čtyřkolce plavčík a všechny lidi včetně nás a dětí vyháněl z vody. Myslíme si, že tak konal protože se rychle stmívalo a bylo to asi docela rozumné – nu tak příště k moři za světla.
Cesta zpět byla ještě výživnější, protože jsme jeli po pobřeží, kde je cesta více rušná, složitější a průjezd městem byl také intenzivnějším adrenalinovým zážitkem. Několikrát jsme špatně odbočili a asi 2 km jsme jeli po „zakázané“ dálnici, než jsme nakonec správně trefili cestu domů a celí šťastní jsme stroj i sebe v pořádku předali do kampusu. Ještě před dojezdem jsme natankovali. Spotřebovali jsme asi 3,5 litru benzínu, a za tento objem jsme zaplatili $98, cena za litr Naturalu 95 tak zhruba odpovídá 19-20 korunám.
Byl to sice extrémní a nebezpečný zážitek, nicméně už teď se těším, až pojedeme příště. Cestovní rychlost i mimo město kvůli provozu málokdy přesáhne 60 km/h, ale i přes to je potřeba být opravdu maximálně až úzkostlivě opatrný a pořád koukat kolem sebe – nejenom dopředu a vlevo, ale i nezvykle často vpravo dozadu, protože nedočkaví motorkáři vás při sebemenší chybě berou ze všech stran – a to jsme jeli o víkendu, kdy je to podle Rukiho „ještě v pohodě“.
Nastalo pondělí 11. září a to znamená čas, kdy na NTUSTu začalo vyučování.
Z Prahy jsme měli předpřipravené nějaké předměty, které jsme měli vybrané jako kandidáty ke studiu. Pointa je v tom, aby se zde studované předměty daly namapovat na předměty, vyučované na FELu a dostali jsme za to nějaké kredity, a tak splnili studijní plán.
Protože mě ale po návratu čeká ještě půlrok studia v ČR, mám čas si případně dodělat resty.
Předměty na NTUST se vybírají v Course Catalog a po zaškrtnutí English Course zjišťujeme, že například na našem oddělení DECE je nabídka značně omezená, a proto budeme muset studovat i na jiných odděleních (u nás obdoba fakulty). K našim vybraným kandidátům jsme si po orientation day přidali ještě Čínštinu, která v katalogu není.
Po přihlášení do Student Information System budete vyzváni k zadání kódu předmětu, aby vám byl zapsán do vašeho rozvrhu. Zde jsme zjistili, že se dá zapsat snad jediný kurz a zbytek má nějaký problém, například že je obsazený, nebo nemáme oprávnění. Rovnou na Orintation Day nám dali formuláře, kam máme vyplnit jméno předmětu a jeho kód, nechat si ho podepsat o vedoucího předmětu a šéfa oddělení a donést ho na studijní. Tomuto procesu se říká Adding / Dropping Course via manual operation a je to zde zřejmě takový evergreen, že většina studentů lítá po všech čertech, aby se nechala zapsat na kurz, který chce studovat. Kurzy takto nejde nijak rezervovat, zatím si myslíme, že to je kdo dřív přijde, ten dřív mele. Někteří učitelé rozdávají podpisy na počkání. Jiní se snaží první hodinu studenty vystrašit, aby jich co nejvíce odešlo. U nás například připadaly v úvahu dva kurzy čínštiny: Basic Oral Chinese a Mandarin Chinese Practical (Level 1). První kurz je pouze na jeden semestr a je to takový kurz typu „jak zde přežít“. Druhý kurz je na delší dobu, konkrétně má 4 úrovně a je složitější. Z prvního jsme museli odejít, protože tamní lektorka nám sdělila, ať odejdou studenti, kteří jsou na NTUST déle, než semestr a u druhého bylo ve třídě cca 50 lidí a losovalo se 30. Bohužel ani jedno nevyšlo a budeme se tedy muset čínštinu naučit po svém.
Na „ozkoušení“ předmětů jsou 2 týdny, během kterých můžete kurzy přidávat a odebírat, jak je libo (nebo jak situace dovolí), a pak už je vše dané.
Protože se zde nerozlišuje mezi přednáškou a cvičením, hodnotí se zde docházka a dále aktivita v hodině. U některých předmětů je tzv mid-term test, a u většiny je pak final exam, která má podíl cca 30%. Zbytek jsou pak úkoly, projekt, týmová práce a tak dále.
Credit transfer
Protože jsme double degree a budeme hodnoceni i zde, museli jsme převést naše vystudované předměty na ČVUT na NTUST. To zřejmě nebude nic složitého, protože z ČVUT by měl mít student za dva semestry dostatek vystudovaných předmětů na výběr. Stačí pak projít předměty na FELu a najít k nim zde nějaký ekvivalent, který bude mít nějakou obsahovou shodu v sylabu. My jsme si vybírali předměty především podle známky, takže jsme odevzdali formulář s předměty, ze kterých jsme měli A, aby nám to zde nekazilo průměr. Formulář stačilo mít podepsaný od našeho „advisera“ diplomové práce, což je v našem případě profesor Ray-Guang Cheng a odnést s vytištěnými sylaby českých kurzů v angličtině do kanceláře DECE.
SIM, kola, kopec
Zřízení SIM
Dost bylo školy, pojďme dělat zase něco zajímavého. Hned v pondělí jsme se zastavili za naším „vedoucím“ práce panem Chengem, abychom se osobně poznali a on nás seznámil s osazenstvem Labu, kde budeme pracovat. Holky i kluci jsou moc přátelští, hned nás vzali na oběd, se vším nám radí, odpoledne jsme byli na poradě a v pondělí večer s námi konečně zašli zařídit SIMku. Nick Ho si dokonce naše SIMky vzal „na sebe“ a celý obchod zařídil, což bylo vážně hodně nápomocné, protože prodavač neuměl moc anglicky. Nakonec máme tarif na 6 měsíců za 1300 TWD. V tom máme celkově asi 13 GB dat (≃2.1 GB na měsíc) a nějaké drobné na volání zde na Taiwanu (například kdybychom se museli svolat vzájemně a nefungovala data). Vzpomínám si ale, že nám na Řízení telefonní komunikace Pavel vyprávěl, že dnešní ústředny mají zabudované ekvalizéry pro vylepšení hlasu a potlačení šumu a že se musí nastavit na danou zemi. Když u nás nasazovali nějakou ústřednu Čínani, byl problém po sestavení hovoru, kdy nejdříve nebylo druhé straně skoro rozumět, až se s tím nakonec software ekvalizéru srovnal a přenastavil svoje parametry, aby odpovídaly češtině. Chyba byla právě v tom, že byl nastavený na čínštinu a čínská obsluha problém nemohla odhalit, protože přirozeně testovali ve svém mateřském jazyce. Je tedy otázka, zda náhodou nejsou hovory ve zdejší mobilní síti prohnané podobným ekvalizérem, a jak je nastavený.
YouBike
Poté, co jsme měli zřízený telefon, otevřela se nám cesta ke zřízení účtu na YouBike. To je půjčovna žlutých kol, které si můžete vyzvednout ze stojanů po celém městě, odjet s ním kam je libo a tam ho vrátit. Půl hodina stojí 10 TWD, a to první 4 hodiny po půjčení, od 4 hodin do osmi je to 20 a nad 8 hodin už dokonce 40 – lidé jsou tedy motivováni kola co nejvíce odkládat a uvolňovat k dalšímu použití. Úplně prvních 30 minut je navíc jenom za $5, protože půlku dotuje město. Registraci je možné odbýt asi za 5 minut u všech stojanů, protože je zde kiosek, který se navíc dá přepnout do angličtiny, takže bez problémů. Budete potřebovat jen místní telefonní číslo a EasyCard. Mapa stojanů je opravdu velmi hustá a kola využívá hodně lidí. I když je stojan prázdný a vy chcete někam jet, stačí pár minut počkat a za chvíli se někdo objeví. Kola mají integrovanou přední i zadní svítilnu, která je napájená přes magneto v náboji kola. Kolo má tři převody, lehký, střední a těžký a dále košík před řidítky, kam se vejde například kabelka, nebo malý nákup. Na dno košíku se dá položit telefon s navigací, pokud jste v Taipei nováčci, jako my. Celé řešení je podle mě naprosto vyhovující a ideální.
Elephant Hill
V úterý navečer jsme vyrazili na Elephant Mountain. To je kopec, který se nachází ve východní části města je z něj nádherný výhled na Taipei 101, která až zde, po patnácti až dvaceti minutové chůzi do příkrých schodů, skutečně překvapí svou výškou. Hodně lidí sem chodí fotit západ slunce a noční Taipei. Doporučuji s sebou vzít náhradní tričko nebo ručník a samozřejmě vodu :-).
Druhému Martinovi mezitím aktivovali SIMku, takže dole jsme mu zaregistrovali účet a zpátky na kolej už jsme jeli kolmo.
Ráno jsme byli probuzeni zvukem připomínající anglický Big Ben. Je pouštěn z tlampačů cca každou hodinu od osmi ráno do desíti do večera, kromě víkendů. Zřejmě se tu takto po celém kampusu ohlašuje začátek a konec hodiny, ale to zjistíme přesně až v pondělí.
Kolem poledne jsme vyrazili do Office of International Affairs, kde byl Orientation day. Tam jsme byli seznámeni s během koleje, zápisem předmětů, dalším postupem registrace a tak dále. Vše je poměrně jasně vysvětleno. Během přednášky jsem zjistil, že nemám kartu na klimatizaci, ač jsem si poměrně jasně pamatoval, že jsem si ji dával do kapsy k telefonu. Protože vždycky nosím karty v peněžence, bylo mi hned jasné, jakou blbost jsem udělal a že mi nejspíše vypadla před kolejí, kdy jsem fotil první keř. Budu se muset poptat.
U registrace je potřeba mít s sebou k dispozici kopie důležitých dokumentů v angličtině, jako je například doklad o přidělení stipendia, potvrzení o studiu, potvrzení o pojištění, opis klasifikace. Mějte s sebou hodně kopií pasu a víza – nechte je na celé A4. Zároveň si pořiďte hodně fotek. Myslím, že jsem jich měl osm nebo deset a už mi došly.
Pak jsme museli postupně obejít registraci koleje, navštívit Health Clinic kvůli registraci na health check (bude se konat první víkend a to oba dny), zaplatit kolejné na poště nebo v 7-11, místní Jednotě.
Hned poté jsme vyrazili do „Office of Academic Affairs“ a zde jsme si vyzvedli dokumenty potřebné k podání žádosti o ARC a ještě jsme krátce zaskočili do našeho oddělení DECE (Department of Computer and Electronics Engineering), kde jsme si vyzvedli dokumenty ohledně zápisu předmětů, dohodnutí s vedoucím práce, atd.
Hnedka poté jsme vyrazili na imigrační, kde jsme podali žádost o ARC. Opět dvě fotky pryč, stejně jako další kopie pasu. Podle zvěstí se tu, když je nával, čeká i 4 hodiny, a to přirozeně na začátku září, po příjezdu zahraničních studentů, je. Někdy mám pocit, že ve všech důležitých věcech zde máme naprosto neuvěřitelnou kliku, skoro jako kdybychom si dali Felix Felicis, „tekuté štěstí“. Tak třeba na úřadě si nás všimla nějaká paní, která kontrolovala, že máme vše jak máme mít a řekla nám, že se máme přidat k velké skupince studentů z NTUST, kteří právě šli na řadu. Myslím, že pouze hodinu toho odpoledne na úřadě byl jen málokdo.
Z úřadu se nám nechtělo rovnou cestou, a tak jsme společně s Fernandezem z Kolumbie, kterého jsme na úřadě potkali, vyrazili na večeři a na náš první night market Bangka.
Pátek a sobota
Dopoledne jsme se chtěli jít podívat po SIMkách do telefonu. Když jsme ale přišli do auditoria, kde se měla konat nějaká akce tomu způsobená, zjistili jsme, že akce je jen pro Exchange studenty a to my jako Double degree očividně nejsme (byl to jejich orientation day a zřízení telefonního čísla bylo její součástí na konci). Proto jsme místo toho šli na „Student Affairs“ a tam jsem jim sdělil svoji aféru s kartou. I když mi rozuměli asi jen napůl (Taiwanská angličtina je ještě o dost horší než ta moje, ale fakt moc se snaží), nechali mě vyplnit záznam do knihy ztrát a nálezů a s tou jsme se vydali na oběd. Když jsme si přečetli nabídku operátora, který měl být nabízen v auditoriu, stejně nás moc nezaujala. Chce to lepší srovnání a ne aby někdo netransparentně vybral jednoho a toho nám prostě nabídl (tento případ).
Odpoledne začalo dost pršet, a tak jsme se vykašlali na plán zajít si na nákup a místo toho jsme přečkali déšť na koleji.
Na večer jsme pak šli s AIA (místní studentský klub) s asi 50 lidmi na další Night Market, tentokrát Raohe Street. Ochutnal jsem chobotničky v sýrovém těstíčku (výborná delikatesa), maso na tyčce (normál průměr), sladké brambory (dobré) a bubble tea (želé za mě pěkné fuj, ale Martinovi chutná).
V sobotu jsme měli zdravotní prohlídku. Nejdřív jsme vyplnili modrý formulář a zaplatili jsme 550. Ve formuláři se nás ptali na chytáky jako třeba kdy jsem naposledy cvičil déle než 30 minut, aby se mi zvýšil tep nad xyz a jak moc jsem během posledního měsíce pil alkohol (bylo tam sice every day a mohl jsem i napsat kolik vína, piva a likérů jsem vypil, ale trochu jsem se bál, že by mi za prvé nestačila kolonka a za druhé, aby na mě každé ráno až do konce pobytu před dveřmi z pokoje nečekal policajt s balónkem. Tak jsem tam napsal že občas, protože zase pít je zdravé, a kromě toho jsme z Česka, takže by nám nikdo nic jiného ani nevěřil.
Po administrativě nás nahnali do tělocvičny, kde bylo 10 stanovišť, po kterých jsme postupně chodili: změření váhy, tuku a výšky, zkontrolovali nám že slyšíme, změřili oči a tlak. Pak zkontrolovali zuby, odebrali moč, zkontrolovali barvoslepost a odebrali 2 ampulky krve. Na pět minut jsme si odpočinuli a pak nám udělali rentgen. No – moc se s tím netento :-D. Prostě vlezete do náklaďáku, tam nám sebrali papír, v mžiku nastavili senzor, nadechnout a nehýbat a za 40 sekund hotovo a další. Fakt. Vůbec tam nebyla fronta. Odpoledne jsme šli nakoupit drogérii do místního hypermarketu RT-Mart a po příjezdu jsme se jali uklízet koupelnu a pokoj. Díky našemu snažení můžeme každému krásně ukázat, kde bydlíme, protože jsme jediný pokoj na koleji, který má bílé síťky v oknech. Je to vidět až do 14 patra .
Výlet do Pingxi District
V neděli jsme po osmé vyrazili na Taipei Main Station, kde jsme měli v 9:30 sraz s dalšími studenty a klubem AIA. Před desátou jsme vyrazili vlakem směrem na Ruifang a tam jsme přestoupili na vlak do Jingtong. Vystoupili jsme v Shihfenu, kde jsme si dali na trhu oběd. Shihfen je malá vesnice, rozříznutá tratí, na níž se v době, kdy nejede vlak pouští obrovské lampiony, popsané nejrůznějšími vzkazy a přáními do vzduchu, aby po pětistech metrech spadly za město do přírody. Podle mě zcela zbytečný a možná trochu nebezpečný kýč, ale budiž, nejspíš to místní pak sbírají. Pak jsme i se skupinou vyrazili k Shihfenským vodopádům. Je to docela turistická atrakce, areál je jeden chodník se zábradlím, takže nemáte šanci někam „utéct“. Přístup k vodě bohužel taky možný nebyl, což je v takovém vedru škoda. Po cestě jsme ale skvěle pokecali s dalšími zahraničními studenty. Jsou mezi nimi Němci, Fin, další Čech, Španělé a mnoho dalších. Nakonec třeba tu němčinu v základech tak docela nezapomenu.
Zpátky jsme se měli vrátit po svých, ale náhoda tomu chtěla, že jsme zase jeli všichni pohromadě. Taiwanské vlaky i té nejnižší třídy mají klimatizaci a jezdí s nimi docela dost lidí, takže máte poměrně malou šanci, že si sednete (alespoň na této trase). Cenově je to levnější než v ČR. Jeli jsme asi 40-50 km a jeli jsme asi hodinu a půl. jedna cesta stála 61 TWD, samozřejmě placeno s EasyCard . Funguje to tak, že si pípnete na nádraží a projdete turniketem a odpípnete v cílové destinaci. Podobně to funguje také v metru a cena jízdenky se odvíjí podle vzdálenosti. V autobusech je jednotná cena 15 / 12 NTD nehledě na to jak daleko jedete. Jediný háček je v tom, že někdy se pípá při nástupu a někdy při výstupu. Aktuální situaci udává cedule nad řidičem a zatím jsem nepochopil význam. Každopádně si všimněte, že zdejší MHD je obsluhována autobusy, metrem, a pak zde jsou 2 vlakové společnosti: TRA a HSR. Všichni byli schopní (nebo donuceni) se dohodnout, a akceptují EasyCard, dokonce s ní lze i platit, například ve škole za tisk. EasyCard mi vydali oproti ISIC za 20 sekund. Srovnejte to s registrací lítačky. Poštovní poukázky (platba za kolej na jeden semestr) se dají zaplatit v sámošce společně s rohlíky s malou přirážkou. To je to, co si tak nějak představuji od digitální administrativy a ne tisíc a jeden nekompatibilních systémů.
Je přelom srpna a září a čeká nás loučení a balení. Ještě předtím jsem však slíbil jsem popsat koupení letenek. Skyscanner nám v červnu vypsal nabídku na 15. hodinový let za necelých 10 tisíc Kč, což byla na tu dobu bezkonkurenční nabídka. Nakonec se ukázalo, že jsme se zřejmě trefili do startu letecké společnosti Sichuan Aerolines v ČR a toto byly jejich promo nabídky. Krátce na to jsme objevili reklamy v MHD právě na tuto společnost.
Za zmínku stojí, že až pár dnů před letem jsme zjistili, že můžeme mít ne jedno, ale 2 zavazadla o váze 23 Kg a součet hran jednoho zavazadla nesmí přesáhnout 157 cm.
Od spolužáků na místě jsme dostali informaci, že například postel je nezařízená a na místě je třeba koupit karimatka, deka a polštář. Do druhého kufru jsme tudíž zabalili povlečení, polštáře, a někteří deky. Když už jsem u toho, v létě tu zatím deka potřeba není, na pokoji je vedro a byť se teplota klimatizací dá snížit, finančně se nevyplatí to hnát nízko. Platí se tu za kWh, čili každý stupeň je vidět na účtu. Pokud se vejde, asi se vyplatí vzít nafukovací karimatku / matraci.
Zde dávám odkaz na redukovaný seznam věcí s sebou. Není zde vše, něco jsem doplňoval na poslední chvíli.
Na letišti
na nás čekalo první překvapení. Když jsme totiž přišli na pasovku, proběhla registrace letenek a mladík za přepážkou se začal shánět po supervizorovi, protože se potřebovali ujistit, že při přestupu vČcheng-tu bude „vše v pořádku“. Protože supervizorka si musela někam odskočit, poslal nás stranou a že prý nám dá vědět. Posléze se supervizorka objevila a spolu se zástupcem společnosti Sichuan air si fotili naše boarding lístky a pasy. Posléze jsme zjistili, že to tak dělají téměř u všech Čechů a byli jsme napnutí, jak to dopadne. Naštěstí nic dalšího už po nás nechtěli a pustili nás do letadla. Uvidíme na přestupu.
Letěli jsme standardním Airbusem A330 – sedačky v konfiguraci 2, 4, 2 a chytli jsme místo u okénka – dá se to domluvit na check-inu. Pokud máte kolem 190 cm, jako já a Martin, bude cesta trochu nepohodlná, ale docela se daly strčit nohy pod sedačku před námi. Rozhodně lepší, než A321, která letí z CTU do Taipei.
Před přistáním v Čcheng-tu nám nejprve rozdali imigrační dokumenty do Číny (podobný dokumentu, jako když letíte do Egypta). Protože jsme ale šli jen na transit, po zralé úvaze a poradě s letuškami jsme se rozhodli papíry nevyplňovat a počkat až co se stane. Stalo se to, že ještě po přistání začali jmenovat naše sedačky a požádali nás, abychom zůstali sedět na svých místech. Po odchodu zbytku osazenstva letadla i nás pustili ale ještě v tubusu z letadla jsme byli zastaveni. V síti letušek nás skončilo pět: Já s Martinem, Andrea, která studuje na NTU, univerzitě sousedící s NTUST, Annou ze Slovenska, která jela na Taiwan „na blind“ a s nějakým Izraelcem, také na cestě do Taipei. Po kontrole jmen jsme byli odkloněni po bočních schodech a odvedeni do VIP autobusu, který nás odvezl k jinému terminálu, kde jsme byli letuškami provedeni bočními chodbami téměř bez povšimnutí až k malé pasovce o dvou lidech, kteří nás postupně proklepli a dále ke kontrole příručních zavazadel.
Exkurze na čínském letišti
Zde nastala nemilá věc, a to, že Číňanům na kontrole se nelíbila moje litrová flaška medového Jim Beama z duty free, samozřejmě zabalená v originálním „do not open“ pytli. Paní mi lámanou angličtinou vysvětlila, že musím zpět na check-in (poslední check-in jsem absolvoval v Praze) a poslala mě zpět. Na pasovku už jsem jít nemohl, protože mezitím celníci i letušky zmizeli a jediný kdo byl se mnou v prostoru byl nějaký securiťák. Prosil jsem ho tedy o pomoc, chvíli se se mnou dohadoval, pak chvíli se svým kolegou a nakonec mě provedl přes celé letiště kolem imigračního k oficiální pasovce, které jsme se předtím tak elegantně vyhnuli, kde mi samozřejmě k mé velké nervozitě sebrali pas a poslali mě dál na čínský check-in. Tam jsem byl odvelen k Business & First class přepážce a paní se mě po chvíli briefingu s kolegou zeptala, do kterého ze dvou kufrů, jejichž štítky jsem měl nalepené na svém boarding pasu, chci láhev dát. Zmateně jsem chvíli přemýšlel nad svým boarding pasem a pořadím útržků, pročež jsme se shodli, že si samozřejmě nevzpomínám a že bych preferoval ten větší. Paní chvíli komunikovala vysílačkou a poté odcupitala a mě nechala stát u sloupu. Půl hodiny si mě nikdo nevšímal, pročež jsem si stihl vyzkoušet, že v Číně opravdu nefunguje Facebook, ale WhatsApp jo, a čím mě docela dostali, že dokázali rozeznat, že na TCP portu 443 na Turrisu v Praze nesedí mírumilovný https server, ale OpenVPN server připravený eliminovat účinek jejich velkého čínského firewallu. Takže takhle ne. Druhý pokus bylo SSH, které ale projde, takže až tam někdo pojede, tak dynamické proxy nebo rovnou plnohodnotný tunnelling přes SSH nejspíš bude to správné řešení .
Následník paní celničky z přepážky se mě opět zeptal, který kufr bych si přál. Zopakoval jsem, že ten větší se stříbrným zipem a po pěti minutách mi byl kufr přivezen letuškou. Flašku jsem do něj schoval, kufr opět zadělal a vrátil. Sehnal jsem si dalšího securiťáka, vysvětlil jsem mu, kam chci a kde mám pas a nechal jsem se odvést. Pán na pasovce mě bedlivě zkontroloval, již potřetí toho dne jsem obešel imigrační a došel jsem na kontrolu příručních zavazadel. Tam mi paní celnice předvedla, že zbrusu nové čínské detektory kovu umí odhalit nejenom zapomenutou USB paměť v zadní kapse, ale i miniaturní boční jezdec na zipu od kapsy, který na těchto kalhotách na žádném jiném letišti nikdy nezapípal. Naštěstí pak už mě pustili dál a hned na sedačce jsem potkal Martina, Andreu a Annu, kteří na mě čekali. To bylo moc fajn.
Přílet
Do Taipei jsme dosedli s půlhodinovým zpožděním ve čtvrt na šest místního času. Taipei má oproti Praze posunutý čas o 6 hodin dopředu, v zimním čase o 7. Na imigračním nás nejprve nechali vyplnit imigrační formulář a poté ho hodily do koše, když se podruhé podívali na naše rezidentní vízum. Jenom Anna se na kontrole na chvíli zasekla, protože neměla zpáteční letenku a hotel, ale online zakoupení letenky na Filipíny a objednání hostelu situaci spravilo a celníci (mimochodem snad nejpříjemnější, jaké jsem kdy viděl) ji pustili za námi.
Hned na letišti jsme vyzkoušeli bankomat a funguje to dobře. Kurz CZK na TWD je s kartou od mBank přibližně 0.766 a s kartou od Unicredit asi 0.75. To znamená, že ke koupi 100 $ potřebujete 75 Kč. Výběry od mBank v zahraničí jsou zdarma nad 2000 Kč. Na začátek doporučuji vybrat větší sumu, protože bude hned v dalších dnech potřeba. Ideální je tak 12000 – zde je tabulka:
Klíč od koleje
50
Matrace
799
Klimatizace (karta)
600
Kolej
8672
EasyCard
500
ARC
1000
Jídlo atd
300
Celkem
11921
Cesta na kolej
Doporučuji mít stažené offline mapy. Každopádně na letišti je net a pohodlné sedačky, takže se dá spojení vyhledat odsud. Ideálně fungují Mapy Google, kam zadáte kam chcete jet, vyhledáte trasu a dostanete odpověď že na NTUST jezdí autobus 275, který jezdí přímo od letiště a staví přes silnici před kolejí. Chvilku jsme hledali nástupiště, ale všude mají arabské číslice a i angličtina je v MHD běžná. Po nástupu do autobusu jsme dělali zmatené, a tak jsme ani neplatili jízdné :-D.
Kdybyste někde na letišti našli ke koupi EasyCard, můžete si ji koupit, ale doporučuji studentskou. Máte s ní asi 20% slevu. Nám k prokázání studia u koupě stačil ISIC. Zde poznamenávám, že v MHD mě ještě nekontrolovali, takže nevím, jestli by prošel i u někoho jako je revizor.
Po výstupu z autobusu jsme se rozloučili s Andreou (Anna jela do hostelu metrem), která šla na druhou stranu k NTU a my jsme přešli silnici a vstoupili do areálu kampusu.
Kolej na dosah
Po vstupu do areálu jsme se zeptali vrátného na cestu (mírně vlevo a rovně) a došli jsme až do kanceláře koleje, která má otevřeno 24/7 a po úspěšném nalezení našich jmen v seznamu (Yes!) zde nám byly za 50$ propůjčeny klíče od pokoje. Bydlíme ve 14 patře a myslíme si, že to je fajn. Pokoj je po 4 a po příchodu jsme potkali s druhým Martinem, který letěl jinou trasou. Čtvrtý spolubydlící tu má věci, ale není tu. I když pokoj je v docela silně použitém stavu a bude potřeba uklidit, tak se nám líbí. Jak už jsem zmínil, na posteli není zhola nic a chvíli po příchodu vážíme cestu opět dolů až do suterénu, kde si za 800$ kupujeme matraci. Jedná se o slamníkovou matraci tvrdého charakteru, na které se sice dá přespat, ale v příštích dnech asi naplánuji návštěvu místního Decathlonu kvůli nafukovačce. Uvidíme, jak to bude cenově. Zároveň na recepci kupujeme kartu na klimatizaci, protože na chodbách i v pokoji je nesnesitelné vedro. Jakože třeba 32.
V kampusu (budovy, menzy, venkovní prostory i kolej) je WiFi jménem NTUST-PEAP, která má dohodnutou roamingovou politiku s eduroamem, takže hned si můžete nastavit přístupové údaje jako ve škole, a tradá, Internet je funkční. Dáváme vědět rodině a nejbližším a padáme do postele.
Na následujících stránkách, kapitolách, blogových příspěvcích se dočtete můj příběh, jak jsem se rozhodl na roční studium na Taiwanu. Něco z toho co mě k tomu vedlo, trochu z přípravy a hodně z místa jako takového, fotek, na co si dát pozor a vůbec, tipy cestovatele. Na Taiwan jsme se rozhodli jet studovat společně s mým spolužákem Martinem, a oba jsme narazili na pro nás poměrně nízký, skoro až nedostatečný počet informací, a proto jsem se rozhodl napsat následující příspěvky, které by měly kromě snad příjemného počtení pomoci i budoucím studentům v postupu přípravy a studia.
Studuji ČVUT FEL, mám bakaláře v programu Kybernetika a Robotika a rozhodl jsem se na Magisterskou etapu přestoupit na program Elektronika a komunikace, obor komunikační systémy a sítě. Právě na „Ékáčku“ máme jako jedni z mála na celém ČVUT k dispozici program Double Degree, který nám umožňuje vyjet na rok na partnerské univerzity (EURECOM ve Francii, nebo NTUST na Taiwanu), kde budeme rok studovat příbuzné obory, napíšeme společnými silami obou univerzit diplomovou práci a dostaneme tituly z obou škol, zřejmě inženýra z ČVUT a master of science z NTUST.
O programu Double Degree, respektive o celém systému Erasmových a bilaterálních pobytů (Erasmus je po Evropské unii, bilaterální dohody, jsou ve zbytku světa) jsme se dozvěděli hned zkraje studia. První zmínka padla hned na úvodní schůzce k programu EK, kterou jsme absolvovali první týden. O programu Double Degree (DD) jsme se ale dozvěděli nejvíce od pana Bečváře na první přednášce předmětu MKS– mobilních komunikačních sítích. Popis mě zaujal a po další výměně informací po přednášce jsem se rozhodl. Je to zřejmě jedna z posledních šancí na dlouhodobější působení v zahraničí, vezme-li se v úvahu délka studia, věk, atd.
Za zmínku také stojí, že vedle programu DD jsem se také přihlásil na studijní pobyt v zahraničí v Jižní Korei. Na výměnné pobyty (zajišťované rektorátem) je třeba se hlásit necelý rok předem a absolvovat test a pohovor z angličtiny, na DD stačilo podat žádost v únoru / v březnu.
Zbytek článku asi nebude pro čtenáře – nestudenta příliš zajímavý, protože obsahuje veskrze nudné informace o administrativě a defakto je vlastně ještě z ČR. Bude následovat článek o přípravě přímo na cestu, letu a prvních dnech.
Papírování a zařizování
Je toho dost:
Je třeba poslat přihlášku, ke které přiložíte následující dokumenty v angličtině: životopis, motivační dopis, bakalářskou práci, a seznam absolvovaných předmětů. Máte-li certifikát o jazykové úrovni z angličtiny na úrovni iBT TOEFL 70 / IELTS 6 / TOEIC 800 a více, můžete jej přiložit a vyhnout se následnému ústnímu pohovoru.
V mezidobí je vhodné vybrat si téma diplomové práce, začít číst publikace příbuzné k tématu, dohodnout se s vedoucím DP a jeho kolegou na straně NTUST.
Na základě toho se vyplní Thesis Advisors Agreement, kterou podepíše student a oba profesoři.
Na tento portál je třeba nahrát některé z výše zmíněných dokumentů, například dohodu o diplomové práci, opis klasifikace a vyplněnou přihlášku na Taiwan Tech. Po přijetí se zde vyplní adresa doručení offer of admission, rezervujete si zde kolej atd.
Na portále se později také objeví možnost vyplnit emergency contact, a hlavně nahrát health certificate.
Letenka
Někdy na konci května / v červnu může být vhodný čas k hledání letenek. Nebojte se včasného nákupu, můžete chytnout nějakou akci. My jsme letěli z 5. na 6. září a naštěstí jsme se přesně trefili do dne, od kdy můžeme žádat o kolej, takže jsme nemuseli řešit bydlení někde v ho(s)telu. Na letenky doporučuji nějaký srovnávač typu Skyscanner.
Nakonec jsme letěli se společností Sichuan Aerolines, zakoupené od Tripsta. O zkušenostech z letu v další kapitole.
Zdravotní záležitosti
Včas si začněte zařizovat očkování. Doporučuji navštívit Středisko očkování do zahraničía konzultovat příslušná očkování. Doporučuji zřídit mezinárodní očkovací průkaz a nechat se očkovat na žloutenku A, B (v případě potřeby, jednu nejspíš budete mít, nevíte-li jistě, zajděte za svým praktikem a nechte si odebrat krev (stejně tam budete muset)), meningokoka (nynější vakcíny jsou lepší než před lety a postihují více séroskupin), břiští tyfus a přeočkování MMR, tzn spalničky, příušnice, zarděnky. S očkováním začněte včas, doporučuji vyhradit si na to určitě 2 měsíce, a budete-li chtít i vzteklinu, pak nejspíš ještě víc. Výše zmíněný health certificate odneste vašemu praktikovi a vyplňte ho. Na některá vyšetření máme jako čeští studenti výjimku. Právě kvůli tomuto certifikátu jsem si nechával dělat přeočkování na MMR – je nutné mít sériové číslo vakcíny.
Certifikát je pak nutno včas nahrát na admissions.
Stipendium
Žádat o stipendium bylo papírově asi nejnáročnější, protože ze začátku nikdo moc nevěděl, jak to vlastně bude. Nakonec je to nějak tak, že stipendium je hrazeno ze tří zdrojů, z nichž dva platí rektorát a jeden fakulta. O každou část je třeba žádat zvlášť. Podrobnosti se dozvíte od profesorů, popřípadě vám je napíše pan Požár, či proděkan. Když se dlouho nebude nic dít, doporučuji urgovat a vznášet dotazy.
Vízum
Existují v zásadě 2 možnosti, jak se postavit ke studiu na Taiwanu. ČR má s Taiwanem bezvízový styk na 90 dní, ale na pasovce po příletu mohou a nejspíše budou chtít vidět zpáteční letenku ze země a hotel, ve kterém jste ubytováni. Takže každých 90 dní musíte pryč a toto mít už při příletu zařízeno. Teoreticky je to asi levnější, praktické zkušenosti popíšu později.
Druhá možnost je využít rezidenční vízum na jeden rok, díky kterému budete moct přilétat, odlétat, připlouvat a odplouvat, jak se vám zlíbí. Menší nevýhodou je cena, protože vízum stojí 1704 Kč a ARC pak 1000 NTD. O penězích v další kapitole.
Vízum si musíte koupit ještě mimo Taiwan a u nás je k tomu účelu vhodná Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář v Praze na Evropské. Řízení dle instrukcí přinese kýžený výsledek za pár dnů. Po příletu na Taiwan musíte do 15 dnů požádat o ARC.
Doplnění: K tomu ještě doplním, že až se za účelem žádání o víza budete fotit, raději si nechte udělat více fotek. V době psaní tohoto textu jsem již na konci úvodního papírování a administrativa mi požrala už asi 7 fotek.
Zahraniční řidičský průkaz
K dispozici jsou dvě verze: Ženevská z roku 1949 a Víděňská z roku 1968. Jejich vydání stojí asi 50 Kč a každá žádost požere jednu fotku. Doporučuji zřídit obě, kvůli okolním zemím (například Čína a Japonsko). Zřizují se na místním odboru dopravy dle vašeho bydliště; je to pravděpodobně stejné místo, kde vám byl vydán řidičský průkaz.
Výběr předmětů
Ještě před odletem je vhodné zvážit výběr předmětů a připravit si Studijní plán a srovnávací arch pro studium v zahraničí. Následovat instrukce zde.
Předměty je třeba vybrat tak, aby vám byl na FELu schválen studijní plán. Můj je zatím takový, že v semestru po příjezdu zvládnu restíky a nebudu se muset trápit s uznáváním. Stejně ale je potřeba, aby student měl na semestr alespoň 20 kreditů. Z toho důvodu nám bylo doporučeno zapsat si cca 3 předměty na semestr a kredity na NTUST se pak přenásobí vhodným koeficientem, který bude odpovídat ČVUT stupnici. Katalog předmětů na NTUST je zde.
Archy na léto i na zimu odneste na studijní a rovnou řekněte, že se to nejspíš bude měnit, protože výběr předmětů na NTUST se ladí hlavně první týden.
